Video bylo zveřejněno s logem „ODS – pro všechny, kdo si chtějí věřit“, což je dosti dvousečné, pokud jde o pravost videa. Věřit si tak zřejmě mohou pouze ve své bublině. Navenek je to s nimi už i podle oficiálních průzkumů čím dál horší, nota bene v porovnání právě s Babišovým ANO, takže jim nezbývá, než Babišovi zkusit okopávat kotníky, protože na víc jim jejich preference nestačí.

Problém druhý – kdo pronáší ty soudy? V tom má Žáček pravdu, minulost nelze vymazat, a u něj obzvláště. Svazácký funkcionář (člen fakultního výboru předlistopadového Svazu Socialistické Mládeže, juniorky komunistické strany), donašeč (podle svých vlastních slov se nabídl a donesl na úřadovnu Státní bezpečnosti studentský časopis, jehož byl šéfredaktorem), samozvaný odborník na archívy zpravodajských služeb (aniž by v nich kdy pracoval).

Problém třetí – co vlastně říká? Zpochybňuje právní řád cizího státu. Soudní smír mezi žalobcem a ministerstvem vnitra ve své arogantní neznalosti nazval „takzvaným smírem“, potažmo „politickým handlem“. To celkem výstižně vypovídá o jeho pokřiveném pojímání soudního systému ve státě. To potvrzuje blábolením o „mimosoudním vyrovnání“, což už je úplně mimo mísu, avšak u Žáčka pravidlem.

Problém pátý – jak píše zmatený Josef Koukal („Zametený Bureš“, 23.10.2024, Právo), soudní smír prý znamená, že „bude chybět konečný výrok nezávislého soudu“, o němž prý „nikdo nemůže natvrdo prohlásit, jak by dopadl“. No, osud k němu měl být milostivější (anebo právě pro tu nedostatečnost dělá v kdysi komentátorsky prestižním Právu šéfkomentátora?). Soudní rozsudky totiž jsou, počínaje od perfektně vedeného jednání nalézacího soudu (byl jsem přítomen). Odpůrci, tedy Ústavu paměti národa (ÚPN), bylo vyhověno ve všech procesních návrzích, které podal. Víme, jak ty rozsudky zněly.

Problém šestý – Ústavní soud SR označil v procesu vypovídající příslušníky StB za nedůvěryhodné. Pikantní však je, že to byli svědci předvolaní na návrh ÚPN! Naprosto výstřední pak bylo, co se odehrálo poté, co bývalí příslušníci vypověděli. Protože se to nelíbilo ÚPN, tak namítl, že nebyli zproštěni mlčenlivosti. ÚPN se tak střelil do vlastní nohy! Tato prohnaná právnická fligna prostě nemohla fungovat, protože o zproštění mlčenlivosti svých svědků se měl starat právě ÚPN!

Problém sedmý – nevěrohodnost registrovaných „agenturních svazků“ na dotyčné XII.správě FMV byla dokázána inspekční šťárou FMV již v roce 1986, po níž byla většina těchto svazků zrušena. Perfidnost ÚPN spočívá v tom, že o této skutečnosti vypracoval její pracovník studii, která vyšla tiskem a je i ke stažení na internetu, avšak soudu tento významný důkaz nepředložil. ÚPN v podstatě od samého začátku věděl, že obhajoba „pravosti“ Babišovy registrace je totálně na vodě.

Problém osmý – zmatený šéfredaktor Koukal  píše, že „zfalšovat spolupráci podobně agilního agenta by bylo dle expertů téměř nemožné“. Jak vidno, možné to bylo, a inspekce FMV na to již tehdy přišla a ÚPN o tom publikoval studii. A podle jakých „expertů“ to možné nebylo? Jejich kvalifikace spočívala v laické exploataci zpravodajských archivů, v jejich zneužívání (badatel Radek Schovánek dokonce kdysi tvrdíval, že ví, kdo státobezpečnostní materiály prodává do zahraničí, ale trestněprávním orgánům to neřekl). Tito ochotníci se nechávali předvolávat jako svědci v podobných případech, aby s fanatickým zápalem svědčili o věcech, o nichž v podstatě neměli ani páru.

Problém devátý – zmatený šéfkomentátor Práva píše, že „po vypuštění estébáckých svědectví by se Babišovi i za stejné důkazní situace nespolupráce prokazovala mnohem hůř“. Zajímavé je, jak by si dotyčný mudrlant představoval dokazování něčeho, co nebylo? Důkazní břemeno, že totiž registrace Babiše jako agenta je oprávněná, bylo na ÚPN, který ji však neměl čím podpořit, a onen inspekční nález z roku 1986 zcela jasně prokázal falšování agenturních svazků na dotyčném pracovišti StB.

Problém desátý – v Čechách vykolejil vlak s močůvkou, vyvřela žumpa, převrhl se hrnec zvratků. To je dojem, který má soudný čtenář z mainstreamových médií. Rozumu a chladného úsudku aby člověk pohledal. Zdá se, že když jsme se připojili ke Kolektivnímu Západu, který po celém světě vyváží demokracii do všemožných zemí, ať tam už o ní stojí nebo ne, vyvezli jsme ji téměř všechnu, a nám tady zůstaly jen drobky. Snad zapůsobí jako kvásek v těstě, snad ještě není všechno ztraceno. 

Nicméně novináři a publicisté pište, politici pouštějte si ústa na špacír, protože v jednom lze s Žáčkem souhlasit: Minulost se nedá vymazat. Píšete si ji sami.