„na veřejné internetové síti ve vzájemné shodě a podpoře opakovaně veřejně odmítali, relativizovali a zlehčovali výlučnou odpovědnost komunistického Sovětského svazu za tzv. katyňský masakr, jeho samotnou podstatu, rozsah a průběh včetně označení skutečného pachatele, způsob spáchání masakru, určení a počet obětí uváděním nepravdivých, neúplných a zkreslených skutečností mimo jiné s účelovými odkazy na údajné závěry a důkazy, které vytvořil a již použil Sovětský svaz a jiné subjekty a osoby v jeho zájmu k zatajování skutečné viny, povahy a rozsahu událostí před přiznáním odpovědnosti na nejvyšší politické úrovni Sovětským svazem a nástupnickou Ruskou federací v letech 1990, 1992 a 2010.“

PODIVNÉ MERITUM TRESTNÍHO ŘÍZENÍ

Ústavní soud ve svém usnesení v bodě 13 píše, že se „odvolací soud (stejně jako poté Nejvyšší soud) ztotožnil s postupem nalézacího soudu, přičemž zdůraznil, že předmětem trestního řízení nebylo prokázat, jak ke katyňskému masakru došlo a kdo jej spáchal, ale to, že obvinění veřejně rozhlašovali tvrzení, která odporují jednoznačným historickým zjištěním. Stěžovatelé sice připouštěli, že k masakru došlo, zpochybňovali však, že se ho dopustil jeho zjištěný pachatel a dehonestovali jeho oběti. V takové situaci, jak bylo soudy konstatováno, se již skutečně jedná o vědomé rozšiřování nepravd, a nikoliv o snahu nalézt objektivní pravdu, jak tvrdili stěžovatelé. Návrhy na doplnění dokazování výslechy výše citovaných historiků by ve věci nic nového nemohly přinést, a jen by vedly k pokračující exhibici stěžovatelů ve veřejném mediálním prostoru.“

Čtu podesáté, ale stále nevěřím svým očím! Začněme u rozporuplného tvrzení, že obvinění zlehčovali a relativizovali něco, co prý popírali. Normální člověk ví, že to jde těžko všechno dohromady – buď něco připouštím, třeba omezeně, anebo to popírám. Anebo jak se rozšiřování pochybností najednou změnilo v rozšiřování nepravd, nota bene vědomé!

Ústavní soud je dále v evidentním nesouladu s rozsudky, které cituje, protože ty uvádějí, že obvinění „veřejně odmítali, relativizovali a zlehčovali výlučnou odpovědnost komunistického Sovětského svazu za tzv. katyňský masakr, jeho samotnou podstatu, rozsah a průběh včetně označení skutečného pachatele, způsob spáchání masakru, určení a počet obětí“, kdežto Ústavní soud v rozporu s tím píše, že „předmětem trestního řízení nebylo prokázat, jak ke katyňskému masakru došlo a kdo jej spáchal,“ nýbrž že „obvinění veřejně rozhlašovali tvrzení, která odporují jednoznačným historickým zjištěním“!!!

Tady tedy vůbec nejde o Katyň! Jde o odpor proti „jednoznačným historickým zjištěním“! Veřejně odporovat „jednoznačným historickým zjištěním“ je v této zemi trestné!!! Celá tato ledabylá, ale zlomocná slovní siláž je produktem takzvaného Ústavního soudu!

Vzpomínám, že neexistence Ústavního soudu patřila mezi disentem často vznášenou kritiku minulého režimu. Tehdy však nikdo netušil, jak až neústavní může být činnost takzvaného Ústavního soudu! Připomeňme jen nedávnou hnusnou urážku všem důchodcům, když zákonnou valorizaci jejich důchodů Ústavní soud nazval hrozící „škodou“ státu, což podle něj činilo vyhlášení stavu legislativní nouze „ústavně souladným“!

URVÁLEK STÁLE ŽIVÝ

Ústavní soud zcela toleruje urválkovské manýry zmíněných soudů, které subjektivní stránku údajného trestného činu obviněných „dokázaly“ nikoliv z jejich výroků, ale svou – obviněným podsunutou – interpretací („obžalovaný sice řekl pouze toto, nicméně tím myslel tamto a za to se odsuzuje ...“).

„V takové situaci,“ píše Ústavní soud, „jak bylo soudy konstatováno, se již skutečně jedná o vědomé rozšiřování nepravd, a nikoliv o snahu nalézt objektivní pravdu, jak tvrdili stěžovatelé.“

Ústavní soud naprosto mimo jakékoliv souřadnice právního státu posvěcuje omezení ústavního práva na obhajobu. Zní to takto: „Návrhy na doplnění dokazování výslechy výše citovaných historiků by ve věci nic nového nemohly přinést, a jen by vedly k pokračující exhibici stěžovatelů ve veřejném mediálním prostoru.“

Prvnizpravy.cz - Petr Sak: Ústavní soud vydal vysvědčení o nevzdělanosti soudců

OKLEŠTĚNÁ SVOBODA PROJEVU

Ústavní soud dále prohlašuje za „liché“ námitky stěžovatelů, dovolávajících se práva na svobodu projevu.

Připomeňme však, že Listina základních práv a svobod v čl. 17 stanoví, že (1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny; (2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu; (3) Cenzura je nepřípustná; (4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. 

Meze základních práv a svobod mohou tedy být omezeny pouze zákonem za následujících podmínek: jde-li o ochranu práv a svobod druhých (což nebyl tento případ), bezpečnost státu (což nebyl tento případ), veřejnou bezpečnost (což nebyl tento případ), ochranu veřejného zdraví a mravnosti (to také nebyl tento případ). Na nic z toho se soudy ani nepokusily odkázat – odsouzení pouze měli tu smělost cosi zpochybňovat, což však v civilizovaném světě naopak platí za ctnost!

Žádný zákon totiž nezakazuje „veřejně rozhlašovat tvrzení, která odporují jednoznačným historickým zjištěním“!!! Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace tedy v žádném případě nelze omezit ani svévolným výkladem soudu, ani kdyby z toho chtěl udělat věroučné dogma, že „o jednoznačně prokázané historické pravdě se nepolemizuje a nevyjednává, ani když se ‚diskutéři‘ zahalují vznešeným pláštěm svobody slova“!

Ústavní soud po urválkovsku opět podstrčil obviněným svou interpretaci subjektivní stránky jejich trestné činnosti: „Stěžovatelé ve zkoumaném případě zcela v duchu komunistické propagandistické doktríny podřídili pravdu ideologickým účelům, a to s cílem šíření sympatií k bývalému Sovětskému svazu, přičemž popírání dokázaných událostí maskovali ‚vědeckým názorem‘ a ukrýváním se za údajnou absolutní svobodou projevu.“

Následoval zcela inkviziční závěr: „Demokratický právní stát oprávněně trestá záměrné falšování historie, vycházející navíc z nízkých pohnutek, dotýkající se cti obětí a citu pozůstalých. V souladu s právem a v zájmu minulosti, současnosti i budoucnosti.“ Zbývá jen se dotázat – v souladu s jakým právem? V jakém zájmu?

KDE ZŮSTALA CIVILIZACE?

Předešlu pěkný výrok Terezy Matějčkové z Echa24: Společnost je tak silná, kolik argumentační výměny unese!

V civilizovaných zemích lze totiž pochybovat i o „jednoznačně prokázaných pravdách“. Katolická církev dokonce už ve středověku k odstranění případných nedostatků kanonizačního řízení zřídila systémovou oponenturu (advocatus diaboli). I trestní zákonodárství zná možnost obnovy procesu, objeví-li se důvodné pochybnosti – třeba i s velkým časovým odstupem, jak je vidno u mnoha případů ve Spojených státech, kdy jsou třeba až po mnoha desetiletích propuštěni odsouzení, v jejichž případech se zjistilo, že byli odsouzení nespravedlivě. Pochybnosti tu tedy hrají podstatnou a veskrze pozitivní roli.

Pochybnosti jsou dokonce podle filosofa Ladislava Hejdánka samým základem filosofie, na níž byla vybudována evropská civilizace. Zříkat se tedy pochybností je hloupost, a zakazovat je ryze anticivilizační jev.

Tuto idealismem prosycenou pasáž nicméně zakončím drsně realistickým odkazem na velezkušeného politického vězně Milana Daniela, který s oblibou cituje prokurátora, který ho v roce 1972 převychovával ve věznici na Borech: Říkal: „Pravda je dvojí – kladná a záporná. Tu zápornou pravdu mají naši nepřátelé. Kladná pravda je naše.“ --- A hned je jasné, kde má Ústavní soud myšlenkové zřídlo!

NEMÍSTNÁ OBHAJOBA ZNEMOŽNĚNA

Obviněnému Skálovi nebylo umožněno klást otázky expertům, jejichž posudky soud prováděl, případně na které odkazoval. Ústavní soud si však i s touto „zápornou pravdou“ stěžovatele ví rady, a uvádí „kladnou pravdu“, že totiž „projednání obžaloby by poskytlo pachateli bez sebereflexe pouze další prostor k pokračování v páchání trestné činnosti, a to navíc veřejně za případné mediální pozornosti, za přítomnosti a nuceného zapojení stran a soudu do nemístných (potenciálně trestných) diskusí nebo polemik.“

Můžeme cynicky dovodit, že moudré soudy tak vlastně zabránily obviněným v dalším páchání trestné činnosti, a že je tak vlastně ochránily od nášupu, protože čím více by se obhajovali, tím horší by to pro ně v závěru bylo!

PROTIMLUV

Ústavní soud konstatuje, že roku 2010 ruská Státní duma schválila rezoluci uznávající, že katyňský masakr byl zločin provedený na přímý rozkaz Stalina a dalších vysokých představitelů SSSR.

Pokračuje pak zcela schizofrenně, když píše: „pokud se stěžovatel Skála dotazuje ‚co se stane, když Státní duma zruší své usnesení z roku 2010 a prohlásí, že došlo k podvodu s cílem poškodit Ruskou federaci‘, možno jen stručně uvést, že hlasováním žádného orgánu se nerozhoduje o tom, co se stalo v minulosti.“

Ústavní soud se tak změnil v neústavní odsoud.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)