Zpravodajští specialisté na kybernetickou válku vědí, že atribuce kybernetických útoků (tedy soudně průkazné odhalení jejich původce) je v současné době téměř nemožná. To však Žáčkovi nijak nerozmetá bábovičky, a on tvrdí, že se dokonce mezinárodní zpravodajská komunita – na rozdíl od dřívější 50% až 80% procentní „jistoty“ – nyní na 100% shodla, že na vině je GRU. Nijak mu nevadí, že charakter současných kybernetických útoků byl přiznaně natolik sofistikovaný, že se o něm dlouho nevědělo, a jedním dechem zcela nelogicky tvrdí, že si tak kvalitní útočník za sebou amatérsky či lajdácky prostě nedovedl „zavřít dveře“, píše Jan Schneider v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Prvnizpravy.cz - Jan Schneider: Schizofrenní ČT24
Ostatně není bez zajímavosti starší článek na webu Echo24, že z dat bezpečnostní společnosti Check Point za uplynulých šest měsíců roku 2020 vyplynulo, že nejčastějším zdrojem kybernetických hrozeb pro české organizace byly ještě nedávno právě Spojené státy, ze kterých vzešlo 33 % hrozeb, 22 % pak od domácích hackerů, 17 % z Irska, 8 % z Nizozemska, 7 % z Německa a 5 % ze Španělska.
Důkazy a argumenty ani logika pro Žáčka nehrají roli, vše nahrazuje pevné, vskutku „svazácky ukované“ pevné přesvědčení. Pak už jen hledá cestičky, jak to smatlat dohromady, což předvedl ve zmíněném pořadu.
Tragikomické je používání neustálých a mnohonásobných zdůvodnění kruhem (vzájemné citace bez důkazu). Navíc tito geobbelsovští nedoukové tvrdí, že Rusové něco špatného dělají, aniž by si nejprve vyňali trám z oka svého. Systémové tázání se, zda podobné věci neděláme třeba také my a naši nynější „spojenci“, to je největší hrůza pro tyto salónní hybridní válečníky!
Přitom by stačilo trošku se zahloubat do knížky „Mezinárodní dezinformace“ emeritního profesora Bostonské univerzity Ladislava Bittmana, protože již na deváté straně se lze dočíst o období studené války, kdy „OBĚ strany využívaly, až na vojenské střetnutí, všech dosažitelných prostředků. Hry klamání a desinformace vyráběné KGB měly na globální stabilitu velmi zhoubný vliv. Expanzivní sovětské ambice přispěly k tomu, že se Washington i ostatní demokratické země rozhodly používat v obraně proti robustnímu, bezohlednému komunistickému soupeři STEJNĚ DRASTICKÉ METODY.“
Žáček coby historik taky nic moc. Rozplývá se například nad tím, jak se nás in puncto kybernetických útoků „zastali“ západní spojenci. Ano, „staví“ se za nás, ale jak to dopadlo v minulosti? Francouzi ani Angličané pro nás v roce 1938 a 1939, ani pro Poláky v roce 1939 nehnuli prstem. A prezident Spojených států Lyndon Johnson řekl sovětskému velvyslanci Anatoliji Dobryninovi, který mu předal informaci o vstupu vojsk některých států Varšavské smlouvy na území Československa 20. srpna 1968: „Podívám se na to ráno.“
Gramotnost je také pro Žáčka asi nedostupnou metou, když si plete zařazení České republiky na seznam států, které Rusko nepovažuje za přátelské, s údajným zařazením na listinu „nepřátelských států“. Anebo už se mu desinformace tak zažraly do morku kostí, že se o něm dá říci, že lže tak, že ani opak není pravdou?
Slovutného odborníka máme na důležitém místě Poslanecké sněmovny, jen co je pravda! On například ví, jak probíhají rozhodovací procesy v ruských a čínských zpravodajských službách! Vydává je prý jedinec o své vlastní vůli! Caramba!
Žáčkova „zpravodajská intuice“ („cítí to v kostech“) mu napovídá, že ani v kauze Vrbětice nebylo řečeno poslední slovo. Nějaké trestněprávní procesní zásady mu zřejmě nic neříkají. Neodpověděl ani na otázku, proč údajní podezřelí nejsou stíháni jako uprchlí, a proč nebylo žádáno o jejich vydání, když se někteří z nich nacházeli na území členského státu NATO (v Řecku)?
Bohorovný vztah k právnímu řádu vyplynul i ze Žáčkovy spekulace ohledně další zčučkařené operace kolem Voice od Europe, proč prý si Rusové vybrali právě naše území? Podle Žáčka prý možná vyhodnotili český právní řád, že sazby za případné odhalení kurýrů, kteří vozili nemalé finanční částky a předávali je politikům, novinářům a dalším osobám, nejsou oproti třeba Polsku tak veliké. Jenže Žáček – v tom je ta bohorovnost – vůbec neřekl, o jaký trestný čin by se mělo jednat!?!
Pokud jde o nařčení Rusů z pokusu ovlivňovat politické procesy v cizích státech, stačí si nalistovat v citované Bittmanově knížce stranu 100, kde se dočteme toto:
„CIA definuje tajné akce jako operace nebo činnost, která má ovlivnit cizí vlády, organizace, osoby či události tak, aby byly v souladu se zahraničními zájmy Spojených států. Široká škála metod začíná opublikováním proamerického komentáře v novinách a končí svržením cizí vlády. Ve srovnání s ‚aktivními opatřeními‘ bývalého Sovětského svazu jsou americké tajné akce mnohem ctižádostivější a velkorysejší. Jak říká Gregory Treverton, ‚byly americké akce většinou veliké svými rozměry a vždycky veliké svým účelem‘. Jejich cílem nebylo jen okrajově ovlivnit zahraniční politiku, ale dosáhnout přímo svržení té které vlády.“
Korunu všemu nasadil Žáček nápadem na vytvoření komise na vyšetřování prezidenta Miloše Zemana. Měl by být Žáček s tím vyšetřováním minulosti opatrnější, ale on se řídí heslem, že drzé čelo je lepší, než poplužní dvůr. Kdyby však bylo možno říci, že je přitom slabý v kolenou, bylo by to ještě vůči němu příznivé. Podívejme se, co o sobě sám řekl v knize Sto studentských revolucí (1999) z doby, kdy jako člen fakultního výboru Socialistického svazu mládeže měl přehled o tiskových aktivitách vysokoškolských studentů (kde StB stačilo mít jednoho jediného konfidenta, aby věděla všechno):
„... do tohodle všeho tehdy také vzniklo Studentské tiskové a informační středisko (STIS), které podchycovalo snahy všech redaktorů studentských časopisů. Ukázalo se to jako výborný nápad. Studenti se každý den informovali o situaci na té které fakultě, získali pod patronací městské vysokoškolské rady SSM legální platformu k diskusi a hlavně postupně ztráceli strach. …“
Žáček sám byl šéfredaktorem studentského časopisu „Proto“. O svém výslechu na Státní bezpečnosti (StB sídlila v Bartolomějské ulici) a následné aktivitě ve zmíněné knize dosti neuvěřitelně sdělil toto:
„V Bartolomějské jsem si to zavařil především tím, že se ‚nějak‘ řeč stočila k Protu a já se jich ptal, zda mají poslední číslo, protože jsem si myslel, že ho mají. Řekli, že ne, ale stejně už ho asi měli. Domníval jsem se, že nebude nic proti ničemu, když jim ho nechám, ‚když půjdu kolem‘. Pak jsem vypadl, oddechl jsem si, ale říkal jsem si, sliby se mají plnit, tak jsem přišel asi za týden na vrátnici a říkal jsem tomu dozorčímu, že tady mám nějaký časopis a kde ho mám nechat, že to je na jméno Šrámek.“ (str. 848)
„V Bartolomějské jsem si to zavařil především tím, že se ‚nějak‘ řeč stočila k Protu a já se jich ptal, zda mají poslední číslo, protože jsem si myslel, že ho mají. Řekli, že ne, ale stejně už ho asi měli. Domníval jsem se, že nebude nic proti ničemu, když jim ho nechám, ‚když půjdu kolem‘. Pak jsem vypadl, oddechl jsem si, ale říkal jsem si, sliby se mají plnit, tak jsem přišel asi za týden na vrátnici a říkal jsem tomu dozorčímu, že tady mám nějaký časopis a kde ho mám nechat, že to je na jméno Šrámek.“ (str. 848)
Této závěrečné aktivitě se totiž zkráceně říká „donašečství“.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
