Článek je ale oproti očekávání užitečný pouze proto, že cituje tři podmínky, které Čína považuje pro mírový summit za základ úspěšné dohody, jinak vlastní přidanou hodnotu nemá. Je však vhodný jako učebnicový příklad, na němž lze dokumentovat propagandistické praktiky hybridní války, píše Jan Schneider v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Nejprve ty tři čínské podmínky:

1. účast obou hlavních aktérů války (Ruska a Ukrajiny);
2. rovná míra diplomatického rozhodování všech účastnických států;
3. spravedlivé posouzení každého mírového plánu, který účastníci na summitu předloží.

Je zcela zřejmé, že jde o logické, spravedlivé a historií poučené požadavky, které mohou být nepřijatelné pouze pořadatelům, kteří chtějí nedůstojně asymetrickým aranžmá již od počátku získat pro sebe výhodu.

Prakticky to připomíná třeba „vyšetřování“ katastrofy malajsijského boeingu MH17 nad Ukrajinou, když do „vyšetřovacího“ (spíše „obžalovacího“) týmu byli pozváni Ukrajinci, ne však Rusové – k čemuž ovšem nutno dodat pointu, že 31. 1. 2024, tedy po téměř deseti letech protiruské propagandistické masáže nakonec Mezinárodní soudní dvůr (IJC) odmítl ukrajinské nároky, opírající se o údajnou ruskou vinu za sestřelení MH17.

Jakš přitom zcela opomíjí, že v tom Tchaj-wanu brání především americké uznání politiky „jedné Číny“, které je sice v praxi poněkud schizofrenní (ne-li pokrytecké či přímo lživé), nicméně bývá americkými představiteli pravidelně deklarováno.

Jakš ovšem velmi jasnozřivě „opomněl“ argumentovat tvrzením, že Západ nic takového nedělá.

Jakš dále poměrně nesouvisle píše o tom, že v případě zklidnění konfliktů Čína nabádá k mírovému řešení, nabízí uspořádat mírové rozhovory, a když je odmítnuta, „rozjede svou vlastní operaci, která má připravit podmínky pro příchod čínských investorů či těžařů“.

Jakš dovozuje, že Číně současná situace vyhovuje, protože Rusko výsledky švýcarského „mírového summitu“ odmítne – aniž by přitom nastínil byť jen náznakem hypotetickou situaci, kdy by bylo někomu radno akceptovat výsledky podobné konference, na níž by nebyl přizván. Možná proto, že by se musel v první řadě a důsledně vyvarovat jakékoliv zmínky o Československu v roce 1938, kdy mu britští a francouzští politici (zpovzdálí podporováni i americkými) ultimativně „radili“ přijmout výsledky hanebně proslulé mnichovské konference, na níž nebylo přizváno. To je ale buď zcela mimo rámec Jakšových povrchních vědomostí, anebo seznal, že by si tak dal argumentační vlastní gól.

Jakše však ani nenapadlo se zeptat (anebo ho to napadlo, a sám se toho zhrozil a sám sebe zcenzuroval), proč se Evropa musela vzdát „veletoku ruské ropy a hlavně plynu za velmi přátelské ceny“ - ? Nota bene ropy, na níž byly konstruované rafinérie, které se nyní z ideologických důvodů musí nákladně přebudovat na rafinaci zcela jiné ropy? A ekologicky velmi šetrně dopravovaného plynu, který je nahrazen mnohem dražším zkapalněným (a po definitivním odpojení od ruského plynu se současné jeho vysoké ceny ukáží být ve skutečnosti cenami dumpingovými a dluhová oprátka na Evropu se opět zatáhne, podobně jako tomu bylo po první i po druhé světové válce, s podobnými důsledky). Nemluvě už vůbec o tom, že samo zkapalňování plynu a jeho doprava a zpětná přeměna na plyn jsou technologicky a energeticky náročné, finančně a environmentálně nevýhodné.

Jakšova hybridní argumentace je argumentací povýšenou a pyšnou, jak již původní řecký kořen naznačuje. Pěkně to popisuje wikipedie:

Hybridní argumentace v Jakšově pojetí pak znamená, že plácá páté přes deváté a myslí si, že to čtenáři spapají i s navijákem.

Na druhou stranu je však možno konstatovat, že na příkladu takových nadutých prosťáčků, kteří ideologicky slouží bez ohledu na vlastní (ne)důstojnost do roztrhání těla i svědomí, je možno se dobrat trochu hlouběji skutečné povahy dnešní pomatené doby.