Článek je ale oproti očekávání užitečný pouze proto, že cituje tři podmínky, které Čína považuje pro mírový summit za základ úspěšné dohody, jinak vlastní přidanou hodnotu nemá. Je však vhodný jako učebnicový příklad, na němž lze dokumentovat propagandistické praktiky hybridní války, píše Jan Schneider v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Nejprve ty tři čínské podmínky:
- účast obou hlavních aktérů války (Ruska a Ukrajiny);
- rovná míra diplomatického rozhodování všech účastnických států;
- spravedlivé posouzení každého mírového plánu, který účastníci na summitu předloží.
Je zcela zřejmé, že jde o logické, spravedlivé a historií poučené požadavky, které mohou být nepřijatelné pouze pořadatelům, kteří chtějí nedůstojně asymetrickým aranžmá již od počátku získat pro sebe výhodu.
Komicky to připomíná Chaplinův film „Diktátor“, v němž Adenoid Hynkel zkrátil nožičky u židle, kterou uchystal pro svého hosta Benzina Napoleoniho, aby měl nad ním vrch.
Prakticky to připomíná třeba „vyšetřování“ katastrofy malajsijského boeingu MH17 nad Ukrajinou, když do „vyšetřovacího“ (spíše „obžalovacího“) týmu byli pozváni Ukrajinci, ne však Rusové – k čemuž ovšem nutno dodat pointu, že 31. 1. 2024, tedy po téměř deseti letech protiruské propagandistické masáže nakonec Mezinárodní soudní dvůr (IJC) odmítl ukrajinské nároky, opírající se o údajnou ruskou vinu za sestřelení MH17.
Zpět k Jakšovi. Ten odmítnutí čínské účasti na „mírovém summitu“ bez splnění tří zmíněných podmínek nazývá „blafováním“. Argumentuje například tím, že oproti požadavku v druhém bodu (rovná míra diplomatického rozhodování) stojí skutečnost, že Čína brání Tchaj-wanu v samostatných diplomatických aktivitách (konkrétně vůči Světové zdravotnické organizaci).
Jakš přitom zcela opomíjí, že v tom Tchaj-wanu brání především americké uznání politiky „jedné Číny“, které je sice v praxi poněkud schizofrenní (ne-li pokrytecké či přímo lživé), nicméně bývá americkými představiteli pravidelně deklarováno.
Jakš dále zmínil jakési prohřešky, například že Čína dosud nevrátila Filipínám ostrůvky a atoly v Jihočínském moři, nebo že prý pořádá „hony“ na vietnamské hlídkové čluny, či že čínský ministr zahraničí Wang Yi je světově proslulý mírou své povýšenosti a že jeho učedníci šíří po světě čínské plány na změnu světového řádu.
Jakš ovšem velmi jasnozřivě „opomněl“ argumentovat tvrzením, že Západ nic takového nedělá.
To by totiž například muselo být Guantanámo již dávno vráceno Kubě, jakož i další území, která Západ ovládl za podmínek zcela porušujících mezinárodní právo .... O námořních projevech americké agresivity asi zbytečno mluvit, stačí zmínit výhrůžné mise amerických letadlových lodí nikoliv ve svých výsostných vodách, ale celosvětově (kde je z principu nemožné obhájit tyto manévry obrannými zájmy). O povýšenosti amerických politiků by se daly napsat téměř nekonečné svazky nikoliv románů, ale literatury faktu. Jsou zcela neodmyslitelně spjaty s prosazováním arogantní politiky „nového amerického století“, snahou využít americkou mocenskou hegemonii a s násilným udržováním pax americana.
Jakš dále poměrně nesouvisle píše o tom, že v případě zklidnění konfliktů Čína nabádá k mírovému řešení, nabízí uspořádat mírové rozhovory, a když je odmítnuta, „rozjede svou vlastní operaci, která má připravit podmínky pro příchod čínských investorů či těžařů“.
Proboha – proč tuto typicky americkou investiční pointu vyčítá ausgerechnet Číně? To už je opravdu na obě oči slepý, na obě uši hluchý, hlavu má v písku a na mozku tlustý svetr?
Jakš dovozuje, že Číně současná situace vyhovuje, protože Rusko výsledky švýcarského „mírového summitu“ odmítne – aniž by přitom nastínil byť jen náznakem hypotetickou situaci, kdy by bylo někomu radno akceptovat výsledky podobné konference, na níž by nebyl přizván. Možná proto, že by se musel v první řadě a důsledně vyvarovat jakékoliv zmínky o Československu v roce 1938, kdy mu britští a francouzští politici (zpovzdálí podporováni i americkými) ultimativně „radili“ přijmout výsledky hanebně proslulé mnichovské konference, na níž nebylo přizváno. To je ale buď zcela mimo rámec Jakšových povrchních vědomostí, anebo seznal, že by si tak dal argumentační vlastní gól.
Čína pak podle Jakše zopakuje, že nikdo nechtěl slyšet volání po třech podmínkách její účasti, a pak prý budou ekonomové a plánovači v Pekingu spokojeni, protože „veletok ruské ropy a hlavně plynu za velmi přátelské ceny bude pokračovat“.
Jakše však ani nenapadlo se zeptat (anebo ho to napadlo, a sám se toho zhrozil a sám sebe zcenzuroval), proč se Evropa musela vzdát „veletoku ruské ropy a hlavně plynu za velmi přátelské ceny“ - ? Nota bene ropy, na níž byly konstruované rafinérie, které se nyní z ideologických důvodů musí nákladně přebudovat na rafinaci zcela jiné ropy? A ekologicky velmi šetrně dopravovaného plynu, který je nahrazen mnohem dražším zkapalněným (a po definitivním odpojení od ruského plynu se současné jeho vysoké ceny ukáží být ve skutečnosti cenami dumpingovými a dluhová oprátka na Evropu se opět zatáhne, podobně jako tomu bylo po první i po druhé světové válce, s podobnými důsledky). Nemluvě už vůbec o tom, že samo zkapalňování plynu a jeho doprava a zpětná přeměna na plyn jsou technologicky a energeticky náročné, finančně a environmentálně nevýhodné.
Jakšova hybridní argumentace je argumentací povýšenou a pyšnou, jak již původní řecký kořen naznačuje. Pěkně to popisuje wikipedie:
„Hybris (ὕβρις) znamenala v řeckém starověku navenek projevovanou pýchu, domýšlivost a aroganci, vyzývavé, drzé jednání a vystupování, jež překračuje člověku vymezenou hranici a nutně vyvolá trest bohů, který pak postihne celou společnost. Proto patřila k nejtěžším zločinům a trestala se i smrtí. Původ slova se odvozuje od předpony hyper- a slovesa jít, kráčet; označovalo tedy něco jako překročení mezí.“
Hybridní argumentace v Jakšově pojetí pak znamená, že plácá páté přes deváté a myslí si, že to čtenáři spapají i s navijákem.
Na druhou stranu je však možno konstatovat, že na příkladu takových nadutých prosťáčků, kteří ideologicky slouží bez ohledu na vlastní (ne)důstojnost do roztrhání těla i svědomí, je možno se dobrat trochu hlouběji skutečné povahy dnešní pomatené doby.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
