Nadějné je zdání, že se vrací do individuální myšlenkové formy, a že snad nebudou velké a nereparabilní škody na něm spáchané bruselským „skupinovým myšlením“ (i když, podle Woody Allena, je na místě se ptát, zda zde použitý pojem „myšlení“ není přehnaný). Skupinové, či snad lépe stádové, nebo dokonce názory z bubliny, jsou známým a velmi rizikovým fenoménem, který je v kultivovaných zpravodajských a diplomatických kruzích velmi ostře sledován a neutralizován.

Jakub Landovský se od zle profláknutých a propagandou pročpělých bruselských klišé již zčásti úspěšně oprostil. O tom svědčí již samotný – donedávna v prostředí NATO naprosto nemyslitelný – název rozhovoru, který s ním vedl pro Právo (3.8.2024) Oldřich Danda: „Válku ukončí kompromis, Ukrajina v NATO výměnou za území“.

Nyní se však korouhvičky i v ideologicky zastydlé české provládní žumpě začínají obracet, aby nebylo potřeba dělat úplný půlobrat, až už to bude všem jasné, kudy jede vlak a které koleje vedou proti zdi.

Podívejme se, v čem se už Jakubu Landovskému podařilo prorazit krustu bruselské skupinové mánie. Začnu dokonce s opatrnou pochvalou za odpověď na Dandovu přihrávku: „Šéf BIS Michal Koudelka uvedl, že svět balancuje na hraně globálního konfliktu. Je to podle vás tak špatné?“ 

Landovského odpověď začíná slovy: „Takové prohlášení slýchám od té doby, co se věnuji tématu obrany,“ čímž dosvědčuje, že válečné štvaní má skutečně původ v rezortu obrany, protože předtím to neslýchal. Možná není daleko doba, kdy mu dojde i souvislost se závěrečným výrokem Dwighta Eisenhowera v prezidentské funkci („Musíme střežit, aby nedošlo k nabytí neoprávněnému vlivu vojensko-průmyslovým komplexem, ať už získaného záměrně či bezděčně. Možnost katastrofálního vzestupu moci ve špatných rukou existuje a bude přetrvávat. Nesmíme nikdy dovolit, aby tíha této kombinace ohrozila naše svobody a demokratické procesy.“)

Následuje Landovského zčásti kritické, leč mylné zhodnocení činnosti Bezpečnostní informační služby: „Tajné služby mají za úkol schraňovat informace, ověřovat je a předávat politikům. Ve svých zprávách bezpečnostní situaci pouze shrnují a nemusí přijímat politická rozhodnutí. Proto si mohou dovolit tak závažná tvrzení. Svět bude brousit na hraně globálního konfliktu ještě dlouhou dobu, ale nedomnívám se, že zítra nebo pozítří vypukne třetí světová válka.“

Ve skutečnosti mají zpravodajské služby zabezpečovat informace pro zákonem určené státní instituce, avšak v žádném případě si nesmí dovolit hrotit situaci, a už vůbec ne ovlivňovat veřejné mínění zveřejňováním extrémních, navíc zjevně nepodložených stanovisek.

Na otázku, zda při stoupajícím počtu konfliktů není důvod k obavám, odpověděl Landovský výstižně, že „obava je lidská emoce a my spoustu energie investujeme do emočního vnímání světové bezpečnosti, a to je špatně“. 

Pokračoval pak překvapivě přesně: „Válka je tu s námi víceméně pořád. USA se angažují ve válečných konfliktech po většinu 20. i 21. století.“ 

Ano, George Friedman napsal, že USA jsou historicky „válečnickou zemí“, protože jsou v neustálém válečném stavu, neboť války jsou pro americkou zkušenost ústřední a jejich frekvence stále narůstá. „Válka je zabudovaná do americké kultury a hluboce zakořeněná v americké geopolitice. Amerika se zrodila z války, pokračuje v boji až do dnešního dne a vojenské tempo se stále zrychluje.“

Snad by už bylo načase z toho vyvodit patřičné důsledky. Nejprve alespoň konstatovat absolutní nesoulad s poselstvím pokoje, jedním ze základních pilířů křesťanství, kterého mají politici plná mluvidla. Srdce však mají ledová.

Landovský uvádí tři scénáře, vítězný ruský, vítězný ukrajinský, a pak nejpravděpodobnější scénář „finský“, tedy kompromis, který může zahrnovat územní zisky Ruska a členství Ukrajiny v NATO. K tomu Danda ovšem velmi příhodně ocitoval ukrajinského prezidenta Zelenského, který řekl, že další mírová konference, která bude v listopadu, už nemůže být bez Rusů. 

Z Landovského odpovědi vyplývá, že Orbán je problematický spíše pro bruselské nadutce, než on sám o sobě. Na konto „mírové mise“ Viktora Orbána do Moskvy a Pekingu totiž Landovský dosti arogantně odpověděl, že jde o „klasický případ země, která přecenila svoje schopnosti.“

Přečteme-li si však Zprávu premiéra Viktora Orbána Charlesi Michelovi, předsedovi Evropské rady, z 12. července 2024, zjistíme, že výsledek Orbánovy mise má značný a reálný diplomatický význam, což asi v bruselských neumětelích vzbuzuje pouze těžké mindráky a oprávněné deprese.

Orbánovu cestu do Moskvy hodnotí Landovský jako problematickou, protože prý „Putin je válečný zločinec podle mezinárodního práva“. Landovský, ač vystudovaný právník, zde dětinsky vystupuje jako samosoudce v procesu bez účastníků. Možná by si měl dohledat, kolik státníků již bylo takto onálepkováno, a kolik jich bylo skutečně odsouzeno. Snad by stačilo vzpomenout na odpověď Maddeleine Albrightové („Ano, stálo to za to!“) na otázku Lesley Stahlové v televizním interview v květnu 1996, zda se jí zdála cena půl milionu mrtvých iráckých dětí coby obětí sankcí přijatelná, aby američtí chlapci nemuseli znovu narukovat do Iráku?!

Na otázku, zda jsou státy NATO připravené na případný globální konflikt, odpověděl Landovský zase po bruselsku, ideologicky kovaně, že jsou, a uvedl „fakta“, ze kterých by i strategickému mluvkovi vlády Otakaru Foltýnovi vyrazila kopřivka. 

Odtajněné materiály amerického Národního bezpečnostního archívu totiž obsahují i složky „Co bylo řečeno Gorbačovovi“ a „Co bylo řečeno Jelcinovi“, z nichž jednoznačně vyplývá, že představitelé Západu autoritativně rozšiřování NATO na východ mnohokrát a průkazně odmítli. Písemná smlouva o tom sice neexistuje, ale byla by zbytečná: slyšel někdy někdo o tom, že by falešný hráč dodržel psanou smlouvu?

Landovský dodal ještě jeden argument o připravenosti NATO na globální konflikt: „Byl jsem přítomen cvičení, kdy se desítky tanků a tisíce vojáků dokázali za den přebrodit přes velkou polskou řeku Vislu.“ O nedostatku nábojů, neschopnosti je vyrobit a celkové vyprázdněnosti zbrojních skladů ani muk. 

Nicméně tuto Landovského odpověď nutno brát jako zpozdile sezónní. Na jaře se rozdávají vyznamenání, takže generalita NATO hýří optimismem, a soupeři jsou táááákhle maličcí a v podstatě trochu k pousmání. Člověk by se skoro ptal, k čemu zvyšovat výdaje na zbrojení - ?

Ta depresivní nálada odezní až na jaře, avšak důkladně, protože se zase budou rozdávat další frčky a medajle. George Friedman to v citované knize glosuje tak, že USA jsou psychologicky bizarní směsicí nadměrného sebevědomí a hluboké skleslosti, což přesně odpovídá charakteristice adolescentní mysli. My k tomu můžeme jen dodat, že když tyto příznaky přetrvávají do dospělosti, můžeme pak hovořit o maniodepresivní psychóze, která nemívá dobrou prognózu. Týká-li se pak světového četníka, který si hraje na hegemona a nemůže se smířit se ztrátou své domnělé role, pak se dostáváme k pasti, o které kdysi psal již Thúkydidés.

Svazácké nadšení projevuje Landovský v odpovědi na otázku, co s nedostatečnou protivzdušnou nejen Ukrajiny, ale vlastně všech států NATO? Prý je třeba ji dlouhodobě budovat, podobně jak to učinil Izrael, takže nyní, když na něj Írán poslal tisíc raket, nepronikla skoro žádná. My musíme udělat to samé, protože protiraketová obrana je nejžádanější schopností v NATO. A je to zadání pro obranný průmysl, dodal Landovský, čímž opět vyhřezla ona Eisenhowerem zmiňovaná vojenskoprůmyslová pointa.

Co ovšem Landovský nedodal, je kalkulace. Například kolik miliónů dolarů stálo Izrael sestřelení toho laciného íránského šrotu, a kolikrát to kdo bude moci opakovat. Írán nesporně víckrát, než Izrael. Důležité je tam i to slůvko, že Izraelci sestřelili „skoro“ všechny rakety. A těch několik, které pronikly, to byla zase vojenská pointa. Z toho vyplývá, že tato taktika „chudých“ států je účinná.

Každý, kdo byl kdy v Bruselu, ať už v euro-institucích, či v NATO, měl možnost zaznamenat mocný účinek oné stádové horečky, která dříve či později atakuje každého, a neúčinná je pouze u osobností. Vynořuje se mi vzpomínka na starý vtip, který by se analogicky dal převyprávět tak, že by nějaký řečník si vzal slovo a konstatoval by: „Pustil jsem mezi vás mozkovou mrtvici, ale vrátila se mi nepoužitá.“

Otázkou tedy je, zdali jsou ony mírné posuny návratem Landovského individuality, či zda snad jen spolehlivě odráží pootočení bruselské korouhvičky.