V pozadí je totiž cítit duch Johna Fostera Dullese, který v rozhovoru pro časopis Life (16. ledna 1956) řekl: „Někteří říkají, že jsme byli přivedeni na pokraj války. Zajisté, byli jsme přivedeni na pokraj války. Schopnost jít až na pokraj války, aniž se do války dostaneme, je užitečné umění. Jestliže je nedokážete ovládat, dostanete se nevyhnutelně do války. Jestliže se pokoušíte před tím prchnout, jestliže vás to děsí jít až na pokraj, jste ztraceni.“

Landovský v rozhovoru pro Právo pravil, že „nutit Ukrajinu ukončit konflikt v současné chvíli by bylo absurdní. Bylo by to stejné, jako kdyby někdo po invazi v Normandii začal volat po jednáních s Adolfem Hitlerem. Teď není správná doba na volání po příměří. Musíme počkat, až Ukrajina sama řekne, kdy dosáhla kýženého efektu a je ochotna vyjednávat.“

No, měl se chlapec trochu více věnovat studiu historie, než odešel do světa rozdávat rozumy. Neuniklo by mu, že právě jednání Západu s Hitlerem za druhé světové války průběžně probíhalo a vrcholilo operací „Sunrise“, která už měla (podobně jako Churchillem plánovaná operace Unthinkable) jasně až ostře protisovětské vyznění (a to ještě nebyl konec války). Nicméně použít v souvislosti s ukrajinskou ofenzívou srovnání s vyloďovací operací Overlord je opravdu mimo mísu. Spíše to vypovídá o atmosféře sebeklamu, panující v centrále NATO, která ale opravdu něco z druhé světové války připomíná. Je to způsob reportování západních médií o konfliktu na Ukrajině, který je typově příbuzný vítěznému německému válečnému zpravodajství v době bitvy o Stalingrad, které pokračovalo v podobném duchu až do dobytí Berlína.

Landovský též usoudil, že „vleklý konflikt bude vyhovovat především Číně, ale ne lidem, kteří konfliktem trpí, ale ani Rusku, protože mu také postupně docházejí zdroje“. Nu, Ukrajině vleklý konflikt nevyhovuje vůbec, proto chtěli Ukrajinci i Rusové vyjednat příměří, ale Západ v tom Ukrajincům zabránil. Proč asi? Protože Západ, konkrétně Spojené státy, jsou asi tím jediným, komu vyhovuje toto neustálé nepřímé štengrování Ruska (tentokrát na účet Ukrajiny).

Co se však Ruska týče, předpovídal tehdy Friedman, že po období přezírání velmi brzy USA začnou být Ruskem posedlé! Definoval to takto: „Ruské akce se v budoucnu budou jevit jako agresivní, i když budou vlastně obranné.“

Proto na otázku, proč se spojenci rozhoupávají k pomoci postupně (když na začátku konfliktu tam Němci byli ochotni poslat helmy a teď už posílají tanky), odpověděl Landovský: „Na začátku byla brzdou pomoci snaha neeskalovat konflikt. Nyní vidíme, že obavy, že Rusové na významnou pomoc zareagují disproporční eskalací, se nenaplnily.“

Takže jak je to vlastně s tou agresí? Kdo přikládá pod kotlem? Kdo se na koho dlouhodobě tlačil, a doufal, že ten druhý udělá chybu a začne se bránit?

Na dotaz na Putinův argument ohledně mírové smlouvy z loňského dubna, parafované ukrajinskými vyjednavači, po níž se Rusové na důkaz dobré vůle stáhli od Kyjeva, Landovský nezaváhal: „Tomu se dá těžko věřit, protože bitva o Kyjev přinesla velkou porážku ruských sil. Tam Rusové ztratili spoustu techniky a lidí, protože to celé špatně naplánovali.“

Takže Landovský jasnozřivě věděl, jak a co Rusové naplánovali? Spíše jinak – jediné vítězství, které si bruselští jestřábi mohou vychutnávat, je zmaření ruských plánů, které s největší pravděpodobností existovaly jen v blouznících hlavách velitelských kádrů NATO, trpících „skupinovým myšlením“.

Landovský pak dodal záhadně: „Nesmíme ale ten příběh dělat složitějším, než je. Lidé už jsou z tolika informací unaveni. Citlivé povahy jsou otřesené ruskou brutalitou, zatopením obrovského území vodou z Kachovky, střílením do lidí, kteří se tam topí, zprávami, že vykastrovali mladé kluky v zajetí. Informací je hodně, ale to nás nezbavuje povinnosti rozlišovat mezi útočníkem a obráncem, dobrem a zlem.“

Landovský prokazuje, že přehnaná citlivost je bruselským matadorům cizí. Dosud ukrajinskými orgány nevyšetřené zmasakrování desítek protestujících i policistů na Majdanu, upálení desítek lidí v Oděse, to není nic, co by zajímalo vznešeného ducha, natož aby jím to otřáslo.

Landovský se dále rozpovídal o tom, že „o užití strategických jaderných zbraní podle mě nikdo rozumný neuvažuje, ale sama jaderná rétorika je nezodpovědná a zavrženíhodná.“ Myslí tím ruskou jadernou rétoriku, ale střelil se do vlastní nohy.

Milan Syruček nedávno vydal knihu (Odtajněno! Atomová bomba i na Prahu?), v níž komentuje americké vládní materiály, týkající se i rozhovorů v Oválné pracovně Bílého domu, ohledně použití jaderných zbraní Spojenými státy jako prvními. Zhruba za šedesát let došla na to řeč téměř stokrát. V průměru třikrát každé dva roky, po celou tu dobu! Též nezodpovědně a zavrženíhodně, Jakube Landovský?

Na otázku, zda to nepřerůstá do konfliktu mezi Západem a Ruskem, Landovský nejprve prohlásil, že „ze strany Ruska je rétorika, že to není válka s Ukrajinci, populární, protože ruská psychika by těžko vydržela, že jejich malý soused, který dle Rusů není ani skutečným národem, si dovolí porazit jejich slavné voje. A proto v Rusku mluví o tom, že je to válka s celým Západem.“

Avšak hned vzápětí dodal: „Takže ano, je to konflikt mezi Ruskem a Západem. Mezi životem, který jsme u nás žili před rokem 1989 a který žijeme teď. Rusko se od té doby moc nezměnilo.“

Takže jak? Za koho mluví Landovský? Z logiky jeho slov vyznívá, že za Rusy, protože nejprve řekne, že ruskou optikou to není válka s Ukrajinci, ale se Západem, a pak tomu přitaká!

Nicméně říci, že od doby před rokem 1989 se „Rusko“ (jaké Rusko? Sovětský svaz?) „moc nezměnilo“, k tomu je potřeba už značné otrlosti, arogance a intelektuálního sebezapření.

Landovský skutečně prokazuje, že není ozdobou, ale českou diplomatickou pomstou pro NATO.