Kádrovák všech kádrováků, božím dopuštěním poslanec Pavel Žáček, zase naopak tvrdí, že nově vzniklá vládní Rada vlády pro paměťovou agendu by měla být „koncepčním orgánem, který se nebude bavit o tom, jestli interpretace historie má být vlevo nebo vpravo, ale o tom, na co by se měla klást pozornost, co si ji zaslouží.“
Foltýn připravuje strategicky propagandistickou smršť k 21. srpnu, tedy k výročí okupace Československa vojsky některých zemí Varšavské smlouvy v roce 1968. Uvidíme, jestli nám vláda bude vnucovat „foltýnovské pravdy“, nebo bude klást pozornost jen na „žáčkovský výběr“.
Každopádně nelze obejít či zfalšovat některé skutečnosti, tvořící kontext událostí, protože okupace Československa v srpnu 1968 se neodehrála ve vzduchoprázdnu.
Již rok předtím, ve dnech 23. až 25. června 1967, se totiž odehrálo cosi kromobyčejného. V americkém městečku Glassboro se neplánovaně sešli ruský premiér Alexej Kosygin a americký prezident Lyndon B. Johnson. Československý zpravodajec a diplomat Miroslav Polreich, který k tomuto setkání svým dílem přispěl, vysvětlil, že obec Glassboro byla vybrána proto, že je symbolicky napůl cesty mezi New Yorkem (kam přiletěl Kosygin na jednání OSN) a Washingtonem, sídlem amerického prezidenta. Na setkání sice nebyly domluveny žádné konkrétní závěry, ale setkání samo svou atmosférou („The Spirit of Glassboro“) otevřelo cestu k následným mírovým jednáním, započatým v Helsinkách roku 1969 a uzavřeným v roce 1972 smlouvou SALT I o omezení strategických jaderných zbraní.
Laskavý čtenář si jistě povšiml důležité okolnosti, že tento dějinný oblouk mezi roky 1967 až 1972, v jehož rozmezí došlo k tak významné světové události, jako bylo uzavření smlouvy SALT I, nebyl nikterak narušen okupací Československa v roce 1968!
Právem lze tedy zkoumat, do jaké míry bylo vlastním cílem okupace taktické rozvinutí vojenských sil Varšavské smlouvy na území Československa, vyrovnávající taktické rozmístění sil NATO, bylo podmínkou pro uzavření smlouvy o strategickém odzbrojení. Co tuto tezi podporuje?
Prvnizpravy.cz - Jan Schneider: Landovského prozírání
V první řadě to je absolutně nevzrušená reakce amerického prezidenta Lyndona B. Johnsona na sdělení ruského velvyslance Anatolije Dobrynina, kterého přijal 20. srpna 1968 v 20,15 hodin washingtonského času. Příznačné je, že prezident Johnson zahájil schůzku otázkou, jak se má velvyslanec Dobrynin a předseda sovětské vlády pan Kosygin. Pak řekl, že předchozí večer na ranči viděl barevný film a že byl moc dobrý. Jaký film? Právě že to byl (náhoda?) film pořízený v Glassboro, ze schůzky s Kosyginem!
Jak uvádí Tomáš Smetánka (v knize „Podívám se na to ráno: Pražské jaro 1968 v tajných dokumentech ministerstva zahraničí USA“), Dobrynin poté přečetl Johnsonovi informaci od sovětské vlády o vstupu spojeneckých vojsk do Československa. Dodal, že sovětská vláda vychází z faktu, že by to nemělo poškodit sovětsko-americké vztahy, jejichž rozvoji sovětská vláda stejně jako dříve přikládá velký význam.
Prezident Johnson na to odpověděl: „Rád bych si to vzal a přečetl a prostudoval a velmi oceňuji, že jste mi to přinesl, podívám se na to ráno s ministrem Ruskem a ozveme se vám.“
Jako druhý podpůrný argument lze uvést odpověď Henryho Kissingera na otázku Milana Syručka, proč Američané zaujali v srpnu 1968 takový postoj: Za prvé ctili jaltské dohody. Za druhé bylo pro Američany důležitější pokračovat v započatých rozhovorech o snížení jaderných zbraní, než se „zaplést s nějakým srpnem ‘68 v Praze“, protože, za třetí, ani oni si nepřáli, aby socialismus ukázal svou životaschopnost. Takže paradoxně také Američanům vyhovovalo, že Pražské jaro bylo udušeno.
A třetí, nepřímý, avšak celkový kontext zcela logicky doplňující argument, se nazývá Vojenské memorandum 1968. Pamětník a odborník na slovo vzatý Antonín Rašek vysvětluje velmi zevrubně, proč Sověti neobsadili nejdříve Ministerstvo národní obrany, ale Vojenskou politickou akademii Klementa Gottwalda (VPA KG).
Právě zde totiž vzniklo ono Vojenské memorandum 1968, jehož záměrem bylo formulovat a konstituovat československé státní zájmy v oblasti vojenství. Podle Raška už samotné označení textu dnes běžným termínem memorandum pobuřovalo, nemluvě už o vlastním obsahu, neboli o tom, že by některá ze zemí Varšavské smlouvy chtěla realizovat vlastní vojenskou politiku! Tedy že naše republika se ve Varšavské smlouvě chce řídit tím, co „ve své podstatě a základní orientaci bude evropskou bezpečnostní politikou“.
Oponenti v tom podle Raška viděli československou snahu postupně se odpoutat od vazeb k Varšavské smlouvě k dosažení neutrality, což bylo z československého hlediska logické, nicméně právě tehdy by to bylo v zásadním rozporu s onou (hypotetickou) podmínkou taktického vyrovnání sil obou bloků, umožňujícího jednání o strategickém odzbrojení.
Samozřejmě, že to celé mohlo být takto, ale i jinak. Svou roli též mohlo hrát ještě mnoho dalších okolností, před nimiž bychom neměli zavírat oči, podobně jako před těmito uvedenými.
Budeme zvědavi, jak se s těmito fakty a jejich interpretacemi vyrovná strategický mluvka vlády Otakar Foltýn, zejména bude-li na to schopen reagovat věcně a slušně. A zdali si těchto okolností všimne manipulátor Pavel Žáček, a jak se s nimi popasuje, aniž by je nevšímavě přešel.
Především však bude důležité, aby o těchto okolnostech začala přemýšlet garnitura nových, skutečných a důstojných historiků, kteří by svému oboru navrátili čest. Je třeba se oprostit jak od zažitých mýtů, tak zejména nepodlehnout novým hybridním a trapně jednoúčelově protiruským pokrouceninám, nota bene prosazovaným dokonce některými protagonisty dob minulých.
Na závěr se sluší vzpomenout jednoho z výtečných bonmotů Rudolfa Battěka, politického vězně ze sedmdesátých a osmdesátých let: „Dámy a pánové, dojdete-li k závěru, že se musíte rozloučit se svou minulostí, udělejte to důkladně, ale s taktem – je to přece jen vaše minulost.“
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
