Solidarita s člověkem na útěku je stejně přirozená jako sebeobrana před nevítaným hostem. Migrant je mixem vetřelce a bližního v nouzi. Je cizincem, kterému je třeba pomoci a před kterým je třeba mít se na pozoru. Vidět v migrantech výhradně vetřelce je cynické, vidět v nich výhradně nebožáky je naivní, píše v komentáři publicista Ivan Hoffman.

Politické rozhodnutí akceptovat nelegální nebo spontánní migraci vycházelo z předpokladu, že se uprchlíky podaří integrovat a že vděční integrovaní uprchlíci budou pro společnost přínosem. Tento předpoklad byl však v rozporu s předchozí zkušeností a nepřekvapuje, že se nenaplnil. Evropa dnes neřeší, co udělat pro migranty, ale co dělat s migranty. Nedokáže je ani integrovat, ani se jich zbavit. Když koncentrace cizinců vyústí do vytváření paralelní společnosti, která není kompatibilní s původní komunitou, jde o nezvládnutou migraci, spojenou většinou s kriminalitou.

Reakcí na nezvládnutou masovou migraci je idea povinné solidarity už ne s migranty, ale se zeměmi, které se migrantů, které se nedaří integrovat, potřebují zbavit. Je jasné, že se nechystá redistribuce migračních přínosů, ale migrační zátěže a povinnou solidaritou se problém nevyřeší, ale pouze rovnoměrně rozloží na všechny. Tedy i na ty, kteří ho nezpůsobili, a dokonce předem avizovali, že k němu zákonitě dojde.

K migraci, na které spolupracují humanitární neziskovky s pašeráky lidí, se přidružil proud uprchlíků z Ukrajiny. I v jejich případě politici prezentují migrační vlnu jako příležitost ukázat dobré srdce a současně na pomoci lidem v nouzi vydělat. Mezi řádky se přitom naznačuje, že na rozdíl od nábožensky a kulturně „problematických“ Arabů či Afričanů jsou Ukrajinci „naši“.

Migraci Ukrajinců před Rusy předcházela migrace Ukrajinců před Ukrajinci. Zemi pověstnou všudypřítomnou korupcí, politickou nestabilitou, nacionálním radikalismem a špatně placenou prací opouštěli lidé, kteří hledali obživu na Západě nebo bezpečí v Rusku. K dosavadním důvodům migrace, které nepominuly, přibyla válka. Evropa je solidární s Ukrajinci, kterým se nechce zemřít na frontě a vyhýbají se odvodu. Na jedné straně Ukrajince vyzbrojujeme a cvičíme proti Rusku, na druhé straně máme soucit s Ukrajinci, kterým doma hrozí, že je politici pošlou proti Rusům na smrt.

Solidaritu s uprchlíky z Ukrajiny oslabuje nastupující ekonomická krize, inflace a postupující rozklad státu. S klesající životní úrovní klesá i ochota dělit se o chléb, lékaře a střechu nad hlavou s cizinci. Navíc, když hlavním motivem solidarity s Ukrajincem je nenávist k Rusovi. Snaha politiků obhájit migraci jako cosi přirozeného, správného, rozumného a výhodného pravidelně naráží na realitu, ve které zjišťujeme, že je to přesně naopak. Migrace existovala vždy. Ale vždy jako problém.