A jelikož se nakonec vždy ukáže, že změnou se svět posunul z bláta do louže, není důležité, kdo z bláta do louže spěchal jako první a kdo v blátě poslední zhasínal.

Potřeba změny asi nesouvisí s objektivní snesitelností, respektive nesnesitelností poměrů. Důležitější je naše schopnost nebo ochota stávající poměry vydržet. Schopnost přežít souvisí s kreativitou. Kreativita se chápe jako komparativní výhoda, ale v situaci, kdy se nabízí opustit jisté pro nejisté, se z kreativity stává hendikep. Než vzdorovat nepohodě, raději se na nepohodu kreativně adaptujeme.

Žijeme teď a tady. Život je plynoucí přítomností. Minulost je pasé, budoucnost ve hvězdách. I ta přítomnost, která je jistá, se však v průběhu života mění, jak člověku přibývají zkušenosti nebo jak mu ubývá sil. Podobné je to s historickým vývojem společností, které se rodí, mocní, stagnují a nakonec degenerují a zanikají. Tento cyklus od zrodu po zánik se odehrává jako střídání režimů, ale také jako střídání civilizací. Vlastně je to ohromné dobrodružství, kterého jsme svědky i aktéry. A občas bohužel oběťmi.

Na otázku, kdy je ideální čas zasadit strom, se odpovídá, že před deseti lety a druhá nejlepší možnost je nyní. Stejné to je se záchranou civilizace. Ideální by bylo, kdyby generace, které dnes lamentují nad úpadkem Evropy, naučily v minulosti své děti matematiku, aby z nich vyrostla rozumná generace, která si dokáže spočítat, že 2+2 jsou 4. Druhá nejlepší možnost je naučit matematiku svých vnuků. Evropská budoucnost nemá jedinou prognózu. Zánikem toho, co nefunguje, se vždy otevírá prostor alternativě. Tou je člověk po katastrofě, ale také společnost po katastrofě.

V periodě, kdy Evropa degeneruje, se naše kreativita redukuje už jen na minimalizaci škod, které vrší nekvalitní, vyšilé a zkorumpované elity. Chybí intelektuální potenciál pro společné kroky dobrým směrem, chybí nápady, jak ven ze šlamastiky, a chybí lidé, kteří by životaschopnou vizi uskutečnili. Je to stav, kdy se už jen čeká, kdy poslední zhasne. Víme, že to budeme my, ale nevypadá to tak, že bychom museli spěchat.

Co s načatým večerem? Je zde starý dobrý Franz Kafka, znalec tohoto středoevropského regionu, s jeho nadčasovým postřehem, že dobří kráčejí vyrovnaným krokem, zatímco ostatní kolem nich tančí dobové tance. Být důstojně sám sebou je nejlepší recept do nepohody. Tím se určitě nic nezkazí. Pokud neexistuje společenská nabídka reagující na potřeby občana, je zde vždy příležitost být sám sobě zodpovědným občanem. Od kolabujícího systému nečekejme pomoc. Žijeme kritický mezičas: Člověk se už nemůže opřít o stát a stát se ještě nedokáže opřít o člověka.