„Je to pouze drobnost na okraj. Vážně je v tuhle chvíli nutné řešit úplně jiné věci. Nicméně. Kouknul jsem se na ČT + Respekt, pořad, ve kterém vystupuje jakási obézní paní v roli novinářky.
Co je na tom opravdu nešťastné?
Vidíme sebeprezentaci. To je první problém. Ne dokument. Pozorujeme paní, jak se někde cpe. Jak kouří. Jak v redakci dopisuje článek pod tlakem redakční uzávěrky. Přebírá Peroutkovu cenu.
Povzdechnu si. Skladba má explikovat nezasvěcené publikum v dojmu, kdy paní sama sebe prezentuje coby respektovaná novinářka. Která se srdéčkem na dlani hájí demokracii před nezvanými invadery z ulice. Formát, který jsme viděli asi milionkrát v různých obdobách, ve filmech, dokumentech. Tedy, klišé.
Paní ve skutečnosti představuje spíše chodící problém. Tragický omyl, typický pro média provládní scény. Lidé, kteří v nich pracují, mají jednoduše představu, že mají mandát k tomu, rozhodovat o tom, kdo je a kdo není nositelem demokracie v zemi. Stejně tak mají představu, že z titulu "zavedených" médií mají i mandát rozhodovat o tom, co je a co není ve společnosti společenskou normou. Přijatelným názorem. Neřku-li pravdou.
Jaká je realita? Mimoparlamentní scéna se vyvíjí přes 15 let. Za tu dobu urazila obrovskou cestu.
Jak v politice, tak v médiích. Když se soustředím na samotná alternativní média, ta vznikala od prvních nesmělých pokusů o blogy, časopisy a názorové servery. Které zpočátku trpěly všemi možnými neduhy - mizernou obsahovou úrovní, neexistující grafikou, prakticky neexistující redakční strukturou. Jejíž výsledkem byl zpočátku vcelku nevábný kontent.
Přiznáváme to. Tak to bylo. Komentáře se různě mísily. Vážně míněné úvahy střídaly různé prapodivné mixy ezo a konspiračních teorií, namíchaných s rozhovory s představiteli tehdejších alternativně uvažujících lidí. Štvalo mě to.
Často jsem se vztekal a psal jsem naštvané komentáře lidem, kteří ty různé alternativní pokusy vedli.
Psal jsem jim o podstatě redakční práce. O potřebě dávat prostor druhé straně. O potřebě alternativních médií v prostoru, kde se média staly nástrojem pro prosazováním jen určitého proudu politik.
Nakonec to všichni pochopili. Postupem se začala úroveň témat zdvihat. Vznikaly souvislé, často promyšlené koncepty úvah, reportáží, komentářů. Díkybohu. Jestliže na počátku bylo skutečně jen pár lidí, kteří psali, dnes je možné vidět, cítit a pozorovat obrovský proud myšlení a vědomí probouzející se a spíše si myslím již probuzené společnosti.
Psali jsme:
Vidím dnes skorem profesinální projekty. Skvělé mluvčí. Výborné a vtipné komentátory. Humor, nadsázku, místy i noblesu. A vidím to hlavní. Tyto projekty si našly obrovské publikum. Protože mluví řečí lidí a jednají v jejich zájmu.
Havel kdysi napsal, že základem demokracie je probuzená občanská společnost.
Ano, je. Měl pravdu. Dnes ji tady máme. Jen je naprosto jiná, než si představují redaktoři v Respektu, Reflexu, Novinkách, Seznamu a nemluvě o ČT. Má úplně jiné věci k řešení. Má pragmatické dotazy směrem k fungování státu, politiky, institucí. Nenechá si vymývat hlavu, v žádném případě. A myslím, že přichází doba, kdy začne zvažovat různé recepty na změnu. A tuto změnu, dříve či později, úspěšně, či neúspěšně, i zrealizuje. O tomhle je demokracie.
Abych dodal. Mimoparlamentní scéna prošla bolestnou zkušeností. Zákazy. Zavíráním serverů (Prvnizpravy.cz byly jedním z nich, pozn. redakce). Vyhrožováním. Pronásledováním a nátlakem. Kdyby ta obtloustlá paní alespoň na minutu přemýšlela, dá prostor těm lidem, kteří na ni doslova křičí: Máme jiný názor, poslouchejte nás. Jste média...
Nebo se pokusí věrně zobrazit, jak se vyvíjela potřebná společenská, mediální a nakonec i politická alternativa. A nechá na divácích, aby sami rozhodli.
Ale ne. Oni neposlouchají a nechtějí slyšet.
Protože vědí, že celou dobu lidem lhali. Nebo neříkali celou pravdu, což je jen jiná verze lži. Musíme to změnit. A vím, jak,“ okomentoval na svém facebookovém profilu "kauzu" novinářky Svobodové a nepovedenou reportáž na veřejnoprávní ČT režisér David Martínek.
(jk, David Martínek, foto: Petr Hrubeš)
