... u příležitosti státního svátku byli mezi vyznamenanými na prvních dvou místech politikové, kteří se zapsali do polistopadového vývoje Republiky právě svým popíráním Masarykova, Benešova a Štefánikova Československa. Dostal-li vysoké vyznamenání paradoxně také Štefánik (co má, proboha, společného s těmi „rakušáky“?), můžeme to chápat jako pokus jemné korekce nebo distance vůči letošnímu udělení Řádu Bílého lva? Sotva, píše Mojmír Grygar v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Buď jak buď, je divné spojovat oslavu obnovy státu Čechů a Slováků s dekorováním Karla Schwarzenberga. Není nesnadné odhadnout, jak by Masaryk reagoval na tuto poctu muži, který již v roce 2007 – hleďme! – dostal Masarykův řád 3. stupně. Oslavenec na tuto poctu tehdy odpověděl výrokem hodným Pýthie delfské: „Je vidět, že se od Masarykovy doby ledacos změnilo.“ Podívejme se zblízka na to „ledacos“.
Když se Pavel Kohout poprvé setkal s Karlem Schwarzenbergem – bylo to asi před čtyřiceti lety ve Vídni – , zeptal se, jak ho má oslovovat. „Říkejte mi jednoduše Princi“, zněla odpověď. Tato umanutost rodovou historií, nerozlučně spjatá s rakouskou monarchií, je klíčem k jeho soukromému a veřejnému jednání. Cožpak si mohl, jako jiní neurození občané, hledat nevěstu mimo šlechtické prostředí? Po nedávných zlých skutečnostech je heslo Blut und Bodem, krev a půda, dokonale zdiskreditováno, ale, marná sláva, nelze je vylomit z piedestalu aristokratického stavu.
Je, věru, obtížné vidět v majiteli dvou dalších pasů, v dědici velkého majetku v Čechách a Rakousku, v tomto českém (böhmisch) Rakušanovi nebo rakouském Čechovi (Böhme) , v tomto politikovi, který vynaložil mnoho úsilí, aby obnovil zašlou slávu rakouské šlechty, – reprezentanta demokratických tradic Československého státu. Není třeba dlouho uvažovat, co by řekl Masaryk, Beneš, Albert Pražák, Kamil Krofta a mnoho dalších politiků a historiků obnoveného českého státu na Schwarzenbergovu charakteristiku husitství jako neštěstí, které „zpustošilo celou zemi a vyřadilo Království české z hlavních mocností“; také obhajoba výroku jeho předka o husitech jako „lupičích a žhářích“ překročila snesitelné meze.
Stejně je nepřijatelné uhlazování katastrofálních následků Bílé hory – stavovské povstání ironizuje jako „nevýhru“ a pro Ferdinandovy státoprávní reformy hledá slova uznání. Pokud jde o vztah k Rakousku, aktuální politické úsilí „orlického pána“ lze charakterizovat nejlépe protimasarykovským heslem Porakouštit! Zůstaňme ještě na chvíli u nacistické minulosti jeho tchána Johanna Herdegga, jejž Schwarzenberg, když se o něm začalo hovořit v průběhu prezidentské kampaně, odbyl vtipem, že měl potíže, ne sice „s tchýní, nýbrž s tchánem“. Nikde není řečeno, že děti a potomci musí za všech okolností ctít své rodiče a příbuzné a že by za ně měli nést odpovědnost. Ale kamenem úrazu je, že Schwarzenbergův tchán nebyl nějaký pomýlený souběžec nebo kolaborant, nýbrž vůdčí postava ilegální nacistické kolony v Rakousku, která teroristickými metodami prorážela cestu Hitlerovi k ovládnutí Ostmarky, německé Východní provincie. Lze tento fakt odbýt mávnutím ruky?
O tom nechť rozhodnou lidé, kteří u nás již 30 let udržují v platnosti lustrační zákon. (Nebo platí Orwellova poučka o rovnějších mezi rovnými? Co se dovolí bohovi, zakáže se volovi?) V každém případě Karel VII. se po převratu zasloužil o rehabilitaci Habsburské monarchie, o lepší pochopení pozemkové, církevní i vojenské šlechty. Zejména jeho neúnavné lobbování pro maršála Radeckého jako „největšího českého vojevůdce“ překročilo meze únosnosti. Když jsem se pokoušel v tisku (v Právu a Lidových novinách) před několika lety zveřejnit Radeckého charakteristiku, jak je podána v seznamu významných osobností sudetských Němců, uveřejněném v reprezentativním foliantu Böhmen und Mähren Buch (Berlín, Praha, Vídeň, Lipsko, Amsterodam 1943), můj článek redakce neuveřejnila. Upozorňuji, že ten, kdo by se rád pokochal pohledem na monstruózní pomník maršála Radeckého, který chtěli Němci po vítězné válce vrátit na Malou Stranu (za války prý nebylo radno Čechy dráždit), nechť navštíví výstavu Naši Němci, kde replika tohoto pomníku potvrzuje Radeckého příslušnost k vyvolenému národu.
Co ještě dodat k laureátům nejvyššího vyznamenání České republiky? Co říct o Petru Pihartovi? Snad jen to, že Karel VII. za všech okolností ctil a hájil své předky, zatímco spoluautor knihy, která masochisticky vyvrátila snad všechny významné činy našich předků, zůstal i vůči svému otci i svým dědům nesmiřitelně negativní. Ani ten první, ani ten druhý postoj nemohu, bohužel, pochválit.
Ještě připojuji poznámku o nelichotivých otaznících, které k založení Československa sepsal Jaroslav Veis v článku Svátek otázek a paradoxů (Lidové noviny 27.10.) Přidal se tím k podobným “nejubilejním“ článkům o 28. říjnu, jimž bezpochyby vévodí skandální rekviem za Československo a hold dvouhlavému orlu, sepsaný Janem Galandaerem v roce 2009 (Dějiny a současnost, číslo 7): „Jenom korálek navlečený na šňůrce času navlečený na náš 28. říjen... Nebylo by lepší zůstat v bezpečném přítmí starobylé říše?“
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
