Francie se už dlouho snaží vyrovnat se svou minulostí, ale podle některých hlasů se to stále nedaří. Jedním z nejvýraznějších kritických pohledů poslední doby je kniha Proti-historie francouzské kolonizace marockého spisovatele Drisse Ghaliho. Tento autor, který má sám osobní vazby na francouzské koloniální dědictví, odmítá černobílý narativ o zlých kolonizátorech a ubohých kolonizovaných. Naopak tvrdí, že se severoafrické země po odchodu Francouzů zhroutily hlavně vlastní vinou a že koloniální minulost je zneužívána k udržení moci místních elit.
Obavy z občanské války nejsou jen rétorickým cvičením. Michel Houellebecq i Laurent Obertone, dva nejprodávanější francouzští autoři, už několik let varují před možností násilného střetu mezi zastánci tradičních francouzských hodnot a těmi, kteří tuto republiku odmítají. Francouzská média stále častěji používají výrazy jako „městská válka“ nebo „krize identity“, přičemž film Athena na Netflixu ukázal fiktivní, ale realistický scénář, kde došlo k ozbrojenému povstání v jedné z banlieues.
Když v roce 2021 skupina dvaceti bývalých generálů a tisíce francouzských vojáků napsaly otevřený dopis prezidentovi Macronovi, v němž varovali před „rozpadem Francie pod náporem islamismu a kriminálních gangů“, byl tento dokument považován za radikální manifest krajní pravice. O čtyři roky později se podobná slova stala součástí hlavního politického diskurzu. Marine Le Penová a její Rassemblement National pravidelně mluví o „kolapsu republiky“, zatímco Emmanuel Macron sám přiznal, že Francie má „problém s migrací“. Nový zákon, který přísněji odlišuje práva francouzských občanů a migrantů, ukazuje na postupné zpřísňování politiky vůči přistěhovalcům.
Ale je problém skutečně jen v migraci? Ghali tvrdí, že klíčem k pochopení dnešní krize je stále nevyřešený vztah mezi Francií a jejími bývalými koloniemi. Když Francie v roce 1962 opustila Alžírsko, milion francouzských osadníků muselo během několika měsíců odejít. Hnutí za nezávislost FLN uplatňovalo vůči Francouzům i jejich alžírským spojencům brutální taktiku vraždění a mučení. Francie sice byla v Alžírsku koloniální mocností, ale také zde vytvořila moderní infrastrukturu, školství a průmysl. Po jejím odchodu se však nově nezávislé severoafrické státy ponořily do korupce, diktatur a občanských válek.
Tento pohled je ovšem značně zjednodušený. Severní Afrika přinesla Francii i kulturní obohacení jako např. hudbu, jídlo či literaturu. A mnoho přistěhovalců se také úspěšně integrovalo do francouzské společnosti. Ghali však tvrdí, že problémem nejsou jednotlivci, ale struktura tohoto vztahu, který se vymyká kontrole.
Snaha Emmanuela Macrona o historické smíření s Alžírskem, například přiznáním odpovědnosti za zmizení proalžírského aktivisty Maurice Audina v roce 1957, zatím nepřinesla žádné zásadní výsledky. Zatímco Francie se k minulosti staví sebekriticky, alžírská vláda stále využívá kolonialismus jako nástroj politické propagandy.
Změny ale mohou přijít zevnitř. Mladší generace severoafrických intelektuálů odmítá jednostranný narativ svých předků a volá po novém geopolitickém přístupu, který by se zaměřil na budoucnost místo neustálého oživování minulosti.
Jestli se podaří této nové generaci prolomit letité stereotypy, je otázka. Vzhledem k tomu, že v roce 2024 došlo v předměstích Paříže k více než stovce ozbrojených střetů mezi gangy, se zdá, že napětí ve Francii se jen stupňuje. Budoucnost Francie tak možná nezávisí jen na jejím vztahu s Alžírskem, ale na tom, zda dokáže zabránit tomu, aby se její vnitřní konflikty zvrhly v otevřený boj o samotnou podstatu republiky.