Evropská komise představila novou iniciativu s názvem Preparedness Union Strategy, která má občany členských států vybídnout k tomu, aby se připravili na mimořádné události od pandemie přes přírodní katastrofy až po válku s Ruskem. Výzvy ke skladování zásob vody, potravin, léků či powerbank vyvolaly na sociálních sítích vlnu posměchu, ale zároveň i obavy z toho, kam se evropský projekt v posledních letech ubírá.
Původní záměr této strategie, jak uvádí Evropská komise, je posílit odolnost obyvatelstva v době stále častějších krizí. Konkrétní inspirací byly například kroky Polska, kde jsou novostavby povinně vybaveny kryty, nebo Německa, které oprášilo obranné mechanismy z dob studené války. V Norsku se mezitím rozdávají jódové tablety „pro případ jaderného útoku“.
Ale za touto „civilní připraveností“ se podle některých kritiků skrývá něco daleko vážnějšího. Mnozí v tom vidí postupné přetváření Evropy v militarizovanou pevnost, řízenou z Bruselu, kde se pod záminkou ochrany před krizemi systematicky omezuje suverenita členských států a občanské svobody.
Jak upozorňuje komentátor Thomas Fazi v článku publikovaném na britském serveru UnHerd, tato strategie je „jen dalším patrem v architektuře kontroly, která se buduje již celá desetiletí“. A dodává, že „představa, že se ruští vojáci hromadí na hranicích s úmyslem pochodovat na Paříž nebo Berlín, je fantazií.“
Přesto se právě tato „fantazie“ stává nosným narativem nové evropské bezpečnostní politiky. Po vojenském programu ReArm Europe, nyní přejmenovaném na Readiness 2030, se připravenost posouvá do další fáze. Nový plán navrhuje vytvoření centrální krizové buňky v rámci Evropské komise, prohloubení spolupráce civilních a vojenských složek a pravidelná celoevropská cvičení zahrnující armádu, policii, zdravotníky i hasiče.
Fazi tvrdí, že „když jsme vyzváni, abychom si do evakuačního batohu zabalili powerbanku a voděodolný obal na občanku, nelze se ubránit vzpomínce na propagandistickou kampaň Duck and Cover z 50. let.“ Ta tehdy slibovala, že pouhé přikrčení k zemi při jaderném výbuchu ochrání obyvatele před smrtí. A stejně iluzorní se dnes může zdát i evropská strategie přežití na 72 hodin.
V souvislosti s touto krizovou mentalitou nelze nezmínit pandemii covidu-19. Podle Faziho byla právě tehdy Evropa laboratoří pro ověření účinnosti politiky strachu.
„Západní vlády se již dlouho uchylují ke strachu jako prostředku k ovládání společnosti. Pandemie sloužila jako bezprecedentní experiment s totální krizovou správou,“ uvádí Fazi.
Zkušenost s pandemií podle něj připravila půdu pro to, co následovalo po invazi Ruska na Ukrajinu: masová mobilizace veřejného mínění, potlačování odlišných názorů a další upevňování centrální moci. A jak válka na Ukrajině postupně ztrácí svůj původní mobilizační náboj, mění se i rétorika: už nejde „jen“ o Ukrajinu, ale o samotné přežití Evropy. Tváří v tvář tomuto novému narativu Evropa tvrdí, že Rusko už neútočí jen vojensky, ale i hybridně prostřednictvím kyberútoků, dezinformacemi a vměšováním se do voleb.
Psali jsme:
V důsledku toho můžeme podle Faziho pozorovat „společenskou militarizaci“, v níž všechny sféry života (politika, ekonomika, kultura i věda) podléhají nové bezpečnostní doktríně. A tato proměna probíhá nikoli s demokratickým konsenzem, ale spíše prostřednictvím manipulace a represi. „Strach a represe ale nejsou náhradou skutečného souhlasu obyvatel. A v jeho prázdnotě se dříve nebo později zrodí nové formy odporu,“ varuje autor článku.
Zatímco evropští komisaři prezentují novou strategii jako nutnost v době nejistot, nelze přehlédnout, že se čím dál častěji hovoří o „celospolečenském přístupu ke krizím“, tedy termínu převzatém z dob pandemie. Cílem už není jen přežít katastrofu, ale institucionalizovat permanentní stav výjimečné pohotovosti.
Je tedy Evropská unie ještě projektem míru a spolupráce, nebo se mění v centralizovaný bezpečnostní aparát řízený pomocí strachu? Odpověď na tuto otázku bude v příštích letech určující nejen pro podobu evropské politiky, ale i pro každodenní život jejích občanů.
(dan, UnHerd.com, foto: zai)
