V Německu právě oznámili svou společnou rezignaci spolupředsedové Zelených - Omid Nouripour a Ricarda Langová. Strana, která měla být nejmocnější zelenou stranou v Evropě, rychle ztrácí voliče. Po drtivé porážce v nedávných regionálních volbách ji celostátní průzkum umístil pod 10 % volebních preferencí. Mezitím se levicová strana Die Linke nachází na pokraji zániku.
V roce 2010 byly velké naděje, že radikální strany jako Podemos ve Španělsku a Syriza v Řecku dokážou využít protivládních nálad a nabídnout alternativu k pravicovému populismu. Dnes je však Podemos rozdrobeným zlomkem, zatímco Syriza zaznamenala pokles podpory na nové minimum. V Irské republice se Sinn Féin propadl z prvního na třetí místo. A ve Velké Británii byli Corbynisté nejprve přátelsky přijati Keirem Starmerem - a poté nemilosrdně odstraněni, uvádí server UnHerd.com.
Ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2019 zažila Evropa „zelenou vlnu“, kdy různé environmentálně levicové strany zaznamenaly úspěchy. Dnes je však situace jiná. Zelené strany se nevytrácejí všude, ale v rámci EU je obecným trendem spíše úpadek. Německo je jen nejdramatičtějším příkladem.
Posun do středu se také nejeví jako úspěšná strategie pro levici. Nejvýznamnějším současným příkladem toho je Emmanuel Macron: dříve socialista, vytvořil své vlastní umírněné hnutí a po nějakou dobu zdánlivě ovládl vše, co měl před sebou. Nyní je však nucen jmenovat konzervativního premiéra - a to díky Marine Le Penové.
Pokud jde o zbývající francouzskou levici (čtyřstranickou Novou populární frontu), nedávné události jen odhalily jejich základní bezmocnost. Macron je využil, aby si zachránil kůži v letošních parlamentních volbách, a nyní je nechal na holičkách. A oni s tím nemohou nic udělat. I když levice „vyhraje“, ve skutečnosti prohraje.
V Dánsku selhala jednota levice jiným způsobem. Po desetiletí se o moc střetávaly červený blok a modrý blok a střídaly se ve vládě. Největší ze stran červeného bloku však nyní vládne v koalici se dvěma středopravicovými stranami. I když je Mette Frederiksenová sociální demokratka, ví, že za svou pozici premiérky vděčí svému tvrdému postoji k migraci, který se snadněji prosazuje bez zbytku levice.
Téměř jediným způsobem, jak dnes v Evropě prosperují levicové strany, je, když se odkloní od progresivních pozic a přijmou „levicově konzervativní“ postoj. Významným příkladem této strategie je německá strana BSW, stejně jako vládnoucí strany Smer a Hlas na Slovensku. Tím se však odcizují svým bývalým socialistickým a sociálně demokratickým členům.
Psali jsme:
Celková situace české levice není o mnoho lepší. Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM), která dlouho působila jako stabilní levicová síla v české politice, se v posledních letech propadla mimo parlament, poprvé od sametové revoluce. Podobně je na tom i SOCDEM (dříve Česká strana sociálně demokratická - ČSSD), která ještě před deseti lety patřila mezi nejsilnější politické subjekty v zemi. Neúspěchy v posledních volbách a ztráta voličů, především mezi tradičními dělnickými a staršími generacemi, přivedly stranu na pokraj zániku. Celkově levicové síly v Česku nedokázaly reagovat na měnící se potřeby voličů a ztrácí relevanci na úkor populistických a pravicových hnutí, což vytváří politický prostor pro nové subjekty, jako je ANO či SPD.
Ať už má evropská progresivní levice jakoukoliv podobu, téměř všude je mimo moc nebo směřuje k porážce. Dokonce i Česká pirátská strana, která je nejblíže levicové straně v současném českém parlamentu, právě odstoupila z vlády po drtivé porážce v regionálních volbách.
Tváří v tvář úpadku a zklamání evropské dělnické třídy si progresivní politici mysleli, že mohou budovat nové, a mnohem atraktivnější koalice. Zjevně se však mýlili.
(hýbl, UnHerd.com, repro: WELT)
