Evropská unie se zhluboka nadechla a naplno vydala směrem k militarizaci kontinentu. Pod záminkou strategické přípravy na krizové scénáře, jako jsou pandemie, přírodní katastrofy a zejména válka, představila Evropská komise strategii „EU Preparedness Union“. Klíčovým poselstvím této iniciativy je: „Ozbrojená agrese už není jen teorie.“ Občanům je doporučeno připravit si tzv. „resilienční batoh“, aby přežili alespoň 72 hodin bez pomoci. Nepřítel prý už klepe na dveře.
Tato představa by mohla být vtipná, kdyby zároveň neodhalovala temné pozadí současného politického a mediálního diskurzu: jde o masivní kampaň, která má legitimizovat obrovské výdaje na zbrojení. A co víc! Má přetvořit samotný charakter Evropy. Z mírumilovného kontinentu se má stát „ekonomikou války“, jak ji čím dál častěji nazývají samotní evropští politici.
V komentáři pro italský deník Il Giornale publicista Pier Luigi del Viscovo píše: „Ve skutečnosti jde o mediální operaci, i když dosti hrubou, která má přesvědčit občany o nezbytnosti vkládat peníze do zbrojního průmyslu, který je sice válečný, ale pořád je to průmysl.“
Pod rouškou „obrany“ se tak začíná odehrávat něco, co může v důsledku proměnit evropskou společnost, její priority i hodnoty. A není to jen otázka několika politiků v Bruselu. Středobodem této transformace je i samotné Německo, které po zdecimování svého automobilového průmyslu tzv. zelenou transformací nyní sází na investice do zbraní. Jak trefně poznamenává del Viscovo, Německo hledá nový průmyslový motor a tentokrát má jít o tanky a rakety, ne o dieselová auta.
V době, kdy americká vojska zůstávají v Evropě, kde stále platí článek 5 Severoatlantické aliance a kdy americké základny, včetně jaderných hlavic, pevně zakotvily v evropském prostoru, se hraje karta údajného „odchodu Ameriky“. Tento odchod zatím existuje pouze v rétorice. Přesto se využívá jako hlavní důvod pro urychlené navyšování zbrojních výdajů.
Strach se opět ukázal jako nejlepší nástroj k prosazení nepopulárních změn. Evropa, která si od konce druhé světové války užila bezprecedentní období míru, se má podle současné rétoriky připravit na válku. Občané jsou pobízeni, aby si představili nepřítele za svými dveřmi a ideálně otevřeli své peněženky pro nové zbrojní zakázky.
Kdo by nás vlastně chtěl napadnout?
Největší logická trhlina celé válečné hysterie je v otázce, kterou si klade sám del Viscovo: Proč by Rusko, nebo kdokoli jiný, mělo Evropu napadat vojensky, když si ji může koupit?
Evropa je největším konzumentem na světě. Prodávat Evropanům plyn, ropu, čínské výrobky, nebo přístavy a infrastrukturu, to je daleko výhodnější a méně riskantní než ji zničit vojensky. Rusko nám ještě donedávna dodávalo plyn ve velkém. Čína si mezitím kupuje evropská přístaviště, investuje do železnic i realit.
Psali jsme:
„Země konzumu není třeba dobývat tanky, stačí přijít s kalkulačkou,“ shrnuje to autor článku.
Evropské elity se dostaly do bodu, kdy namísto pozitivního projektu pro občany, například vize sociální soudržnosti, technologického rozvoje nebo ekologické udržitelnosti, sahají po náhradních tématech. A válka, či alespoň její přízrak, je téma, které mobilizuje, sjednocuje, ospravedlňuje nové daně a výdaje. Válka je v tomto případě „pokračováním politiky jinými prostředky“, jak to kdysi vystihl pruský generál Clausewitz.
Jenže právě proto bychom se měli ptát: slouží tyto výdaje skutečně naší bezpečnosti, nebo jen zájmům nových zbrojních lobby? Vytváří tato militarizace skutečné štíty, nebo jen rozbíjí naši důvěru ve smysluplný evropský projekt?
Evropa nepotřebuje válku, aby se cítila silná. Síla evropské civilizace byla vždy v její schopnosti tvořit, nikoli ničit. V době, kdy by měla řešit klimatické změny, technologickou suverenitu, sociální nerovnosti a demografické výzvy, se rozhodla znovu tančit na hraně militarismu. Ne kvůli skutečné hrozbě, ale kvůli nedostatku jiné vize.
V sázce není jen ekonomická stabilita, ale samotná povaha Evropy. A tu bychom neměli obětovat kvůli špatnému marketingu a dobrým zakázkám.
(kovář, Il Giornale, repro: talkTV)
