Nové průzkumy ukazují, že ochota evropské veřejnosti podporovat Ukrajinu až do dosažení vítězství v posledním roce dramaticky poklesla. Tento trend, ať už ho nazveme fatalismem, pragmatismem nebo prostě únavou, sdílejí i političtí lídři evropských zemí. S tím, jak se Spojené státy připravují přimět Kyjev k jednání, Evropa je ochotná následovat jejich příklad.
Nejzásadnější problém spočívá v tom, že Evropa by v případě nutnosti nahradit americké dodávky zbraní na Ukrajinu jednoduše nebyla schopná tento výpadek pokrýt. Přestože evropské státy kolektivně přislíbily větší objem pomoci než USA, ukrajinský prezident Vladimír Zelensiyj nedávno přiznal, že Ukrajina „prohraje“ válku, pokud Spojené státy přestanou dodávat zbraně.
Částečně je tento stav výsledkem selhání samotné Evropy. Analýza z května ukázala, že bez americké podpory by evropské členské státy NATO musely přispět přibližně 0,5 % HDP ročně, aby Ukrajina mohla udržet obranný pat. Dvojnásobek této částky by umožnil obnovení ukrajinského území. Přestože se některé země přiblížily minimálním požadavkům, celková obranná produkce v Evropě se nezvýšila dostatečně na to, aby pokryla ukrajinské potřeby, informuje server UnHerd.com.
Evropa měla přitom dostatek varování, že na Spojené státy se nelze spoléhat donekonečna. Patová situace v americkém Kongresu a reálná možnost návratu Donalda Trumpa do Bílého domu byly jasnými signály. Přesto Evropa selhala i při menších závazcích, jako bylo dodání milionu granátů slíbených Ukrajině, kde se termíny i objemy zásilek potýkaly s nečekanými omezeními výrobních kapacit.
Evropa se nejen nemůže rovnat vojenské síle Spojených států, ale postrádá i jejich jednotu. Kolektivní snahy o vyzbrojování Ukrajiny jsou narušovány vnitřními rozpory mezi státy, které sledují vlastní zájmy. Dne 18. prosince, pouhý měsíc před Trumpovou inaugurací, generální tajemník NATO Mark Rutte svolal schůzku, na které se měli ukrajinští a evropští lídři včetně německého kancléře Olafa Scholze, italské premiérky Giorgie Meloni a předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyen domluvit na další pomoci Ukrajině. Přestože všichni účastníci podporují Kyjev, diskuse se rychle zvrhly v hádky ohledně financování a dalších kroků.
I kdyby se Evropané na něčem shodli, domácí politické situace mnoha lídrů jim brání v soustředění na Ukrajinu. Scholze čekají volby v únoru, Emmanuel Macron čelí politické krizi a britský premiér Keir Starmer se potýká s problémy při svém nástupu do funkce. Tyto domácí výzvy, společně se slabým ekonomickým růstem a finančními omezeními, ještě více oslabují schopnost evropských lídrů přesvědčit voliče o hodnotě pokračující podpory Ukrajiny.
Psali jsme:
Mezitím nová americká administrativa začala připravovat evropské vlády na vyjednávání s Ruskem. Trumpův zvláštní zmocněnec pro Ukrajinu a Rusko Keith Kellogg již v lednu navštívil několik evropských metropolí. Jako důkaz evropské ochoty následovat americké vedení se již objevily rétorické signály směřující k přijetí dohody. Macron podle zpráv Trumpovi sdělil, že rozumí jeho snaze válku rychle ukončit, zatímco Starmer vyvolal kontroverze tím, že hovořil o přípravě Ukrajiny „na co nejsilnější vyjednávací pozici“.
„Je to buď moment Jalty, nebo Helsinek,“ prohlásil tento měsíc finský prezident Alexander Stubb. Helsinská dohoda z roku 1975 sice potvrdila principy územní celistvosti států, ale zároveň formálně uznala sovětskou anexi Pobaltí. Ať už budoucí dohoda bude připomínat jednu nebo druhou historickou událost, zřejmě upevní hranice na východě Evropy, jak je Rusko získalo vojenskou silou.
(nov, UnHerd.com, foto: arch.)
