V posledních dnech se na světové scéně odehrává významný posun v přístupu k válce na Ukrajině. Po dlouhém vyčkávání Washington změnil svůj přístup a v reakci na jednání mezi americkými a ukrajinskými představiteli v Džiddě přistoupil k obnovení vojenské pomoci Kyjevu. Současně Ukrajina oznámila ochotu k 30dennímu příměří, tedy v případě že Moskva zareaguje stejným krokem. „Míč je nyní na straně Ruska,“ prohlásil americký ministr zahraničí Marco Rubio a jeho slova podpořili i mnozí evropští lídři.
Zdálo by se, že jde o krok směrem k míru. Ale při bližším pohledu se ukazuje, že tento „mírový plán“ je spíše dalším manévrem než skutečnou snahou ukončit válku. Ukrajina odmítá jakékoli územní ústupky a evropské státy se zavázaly k posílení ukrajinské obrany dodávkami zbraní a vojenské techniky. To znamená jediné: Evropa se nevydala cestou diplomacie, ale nadále pokračuje ve strategii konfrontace.
Proč by Moskva na takové podmínky přistoupila?
Zatímco Ukrajina a její západní spojenci se snaží postavit Rusko do pozice agresora odmítajícího mír, realita je složitější. Moskva už několikrát uvedla, že příměří bez širšího politického rámce nevidí jako životaschopné řešení. Její požadavky jsou jasné – uznání anektovaných území jako součásti Ruské federace. Jenže Kyjev, povzbuzený podporou Západu, se k jakýmkoli územním ústupkům staví odmítavě.
Nabídka příměří se tak může zdát spíše jako past. Evropa i Ukrajina si dobře uvědomují, že Rusko na takové podmínky nepřistoupí, což jim umožní vykreslit Moskvu jako hlavní překážku mírového procesu. Jde tedy spíše o geopolitickou hru než o skutečný mírový záměr, komentuje britský server UnHerd.com.
Evropa na válečné stezce. Proč je mír nežádoucí?
Navzdory tomu, že konflikt na Ukrajině ničí evropskou ekonomiku a vyčerpává zdroje, evropští lídři nadále prosazují politiku eskalace. Podporují vojenské dodávky a posilují své vlastní obranné kapacity, což vyvolává otázku: Kdo vlastně profituje z pokračování války?
Jedním z jasných vítězů je americký vojensko-průmyslový komplex, který si zajišťuje rekordní zakázky od evropských států. Evropa je nucena zvyšovat výdaje na obranu, přičemž značná část těchto prostředků směřuje do amerických zbrojovek. Pod záminkou ochrany před „ruskou hrozbou“ tak Evropa de facto financuje americkou ekonomiku.
Další faktor, který hraje ve prospěch pokračování války, je politická stabilita evropských elit. Pro mnohé lídry by uznání neúspěchu na Ukrajině znamenalo obrovský politický propad. Konflikt se stal jejich hlavním narativem, který ospravedlňuje rostoucí vojenské výdaje, ekonomické problémy a omezování občanských svobod pod záminkou „boje proti ruskému vlivu“.
Tato situace odhaluje i hlubší strukturální problém, kterým je faktická závislost evropských institucí na USA. Evropská komise, která se stále více centralizuje a přebírá pravomoci národních vlád, je v tomto konfliktu hlavním vykonavatelem amerických strategických zájmů.
Ursula von der Leyen, která si vysloužila přezdívku „americká prezidentka Evropy“, je typickým příkladem této podřízenosti. Namísto hájení evropských zájmů sleduje linii Washingtonu, od nekritické podpory Ukrajiny až po snahu vnutit evropským státům vyšší vojenské výdaje. Tento proces přitom probíhá na úkor evropské ekonomiky i politické autonomie členských států.
Kdo skutečně rozhoduje o evropské bezpečnosti?
Jedním z klíčových mechanismů, které zajišťují pokračování této strategie, je NATO. Aliance, která se po studené válce transformovala v nástroj amerického vlivu, dnes funguje především jako prostředek k udržení Evropy v podřízeném postavení vůči USA.
Psali jsme:
Donald Trump již několikrát naznačil, že by Spojené státy mohly snížit svůj závazek vůči evropské bezpečnosti, což vyvolalo paniku mezi probruselskými elitami. Evropa na to reagovala zrychlenou militarizací a obrovským navýšením obranných rozpočtů, a to opět v souladu s americkými zájmy, přestože skutečná ruská hrozba je minimální.
Kdo zaplatí účet?
Přetrvávající konflikt na Ukrajině a rostoucí vojenské výdaje budou mít dalekosáhlé následky. Místo stability a prosperity čeká Evropu období nejistoty, vysoké inflace a ekonomické stagnace. Sociální výdaje se dostávají pod tlak, zatímco obranné rozpočty raketově rostou.
Navíc tím Evropa definitivně přerušuje jakékoli možnosti normalizace vztahů s Ruskem, což ji odsuzuje k dlouhodobé energetické závislosti na USA a předraženém zkapalněném plynu.
Největší obětí této situace je však samotná Ukrajina. Čím déle válka pokračuje, tím horší jsou její vyhlídky. Každý měsíc bojů znamená další destrukci ekonomiky, infrastruktury a lidských životů. Přesto se zdá, že jak Kyjev, tak jeho evropští spojenci nejsou ochotni tuto realitu přijmout – a pokračují v konfliktu, který nemá vojenské řešení.
Současná situace není výsledkem racionální strategické úvahy, ale důsledkem mocenských zájmů úzké skupiny politických a ekonomických elit. Evropa není připravena na mír, a to nikoli kvůli ruské agresi, ale kvůli vlastní neschopnosti přiznat si chyby.
Zatímco USA se připravují na geopolitický posun směrem k Asii, Evropa se stále více propadá do spirály konfliktu, ekonomického úpadku a vnitřní destabilizace. Opravdu toto chceme? Nebo je čas, aby evropské státy konečně začaly hájit své skutečné zájmy a odmítly být nástrojem cizích mocností?
Jestli Evropa rychle nepřehodnotí svůj přístup, čekají ji těžké časy a její občané za to zaplatí nejvyšší cenu.
(jar, UnHerd.com, repro: TLDRnews)
