Evropská unie si od pandemie postupně osvojuje krizový management, v němž rozpočtová kázeň ustupuje „strategickým výzvám“. Nejprve covid, pak válka na Ukrajině, nyní „nevyhnutelná nutnost přezbrojení“. Evropská komise pod vedením Von der Leyen postupně přetváří obranu ve veřejně financovaný stimul pro průmysl.
Tento trend potvrzuje i Instituto Elcano, když v analýze upozorňuje, že: „Obrana se stává dalším nástrojem soutěže. Investice do obrany se používají jako prostředek k posílení odolnosti průmyslové struktury, zaměstnanosti a prosperity obyvatelstva.“
To, co dříve bývalo tabu, tedy stavět zaměstnanost na zbrojení, se dnes prodává jako pragmatismus. Přesto to není rozvojový plán pro všechny, ale pro úzký okruh hráčů.
Jedním z pilířů nové obranné politiky EU je Evropský obranný fond (EDF), založený po ruské invazi na Ukrajinu. Cílem je podpořit výzkum, vývoj a výrobu nových vojenských technologií. Problém? Podle Institutu DELAS je celý proces neprůhledný a silně ovlivněný samotnými firmami, které z něj profitují.
Pět firem (Leonardo, Thales, Airbus, Saab a Indra) podle zprávy tohoto institutu získalo přes 30 % všech prostředků z fondu. Tyto společnosti zároveň seděly v expertních panelech, které Komisi radily, jak má fond vzniknout.
To není jen střet zájmů. To je učebnicový příklad korporátního klientelismu na úrovni Evropské unie.
Společnost Airbus, zčásti vlastněná státy (Francie 10,8 %, Německo 10,8 %, Španělsko 4 %), je hlavním vítězem programu Rearmar Europa. Získává nejvíce zakázek a z evropských fondů inkasuje téměř polovinu španělských obranných investic (49,6 %).
Airbus Military a Airbus Aerospace vyrábějí vše od dronů přes satelity až po transportní letouny A400M. Díky své poloveřejné povaze představuje model, který umožňuje vládám legitimizovat zbrojní výdaje jako „veřejné investice do inovací“.
Tento model má ale svou cenu: koncentrace moci, netransparentnost a marginalizace menších inovativních hráčů. Airbus, Thales nebo Indra tak de facto určují, co bude Evropa považovat za „strategickou kapacitu“.
Podíváme-li se na Španělsko, vidíme zajímavý případ budování státem řízeného techno-vojenského konglomerátu. Firma Indra, pod kontrolou španělského státu a vedením tzv. „bratrů Escribano“, se stává klíčovým aktérem nejen v oblasti obrany, ale i telekomunikací a vesmírných technologií. Jejím cílem je získat výrobce obrněnců Santa Bárbara, ovládnout satelitní firmu Hispasat a rozšířit roli v oblasti kyberbezpečnosti a telekomunikací.
Ministr hospodářství Carlos Cuerpo tento směr obhajoval slovy: „Jde o dobrou zprávu pro Španělsko – posilujeme strategickou firmu v klíčovém sektoru.“
Psali jsme:
Jenže v Indře je hlavním soukromým akcionářem americká banka Goldman Sachs, která dokonce předčí samotné bratry Escribano. Opět jsme u paradoxu: stát se snaží posílit národní autonomii, ale prostřednictvím nástrojů, které nadále zůstávají pod kontrolou globálního kapitálu.
Brusel legalizuje zbrojařské oligopoly
• Evropská obranná politika se stává nástrojem pro stimulaci vybraných firem
• Pravidla výběrových řízení a fondů jsou neprůhledná a předem nastavena pro úzkou skupinu korporací
• Vítězi jsou společnosti, které zároveň radí Komisi, jak peníze rozdělovat
• Přes státní podíly a veřejnou podporu zůstávají koneční beneficienti často americké finanční instituce
V příštím díle se zaměříme na to, jak evropské vlády, konkrétně Španělsko, obcházejí odpor veřejnosti proti militarizaci tím, že přezbrojování prezentují jako otázku zaměstnanosti, růstu a bezpečnosti, a proč je to nebezpečná hra s veřejnou důvěrou i evropskou demokracií.
(kovář, ctxt.es, repro: TLDRnews)
