Známý italský historik Alessandro Barbero se v nedávném vystoupení na veřejné manifestaci v Římě zamýšlí nad znepokojivou podobností současné geopolitické situace s předválečnými lety 20. století.
„Začínám mít stále silnější dojem, že naše doba děsivě připomíná roky, které předcházely vypuknutí první světové války v roce 1914,“ varuje známý historik ve svém textu publikovaném na serveru La Voce della Sera.
Barberovo srovnání není jen efektní metaforou, ale hlubokou analýzou dějinných paralel. Podle něj žijeme v době „zdánlivého míru“, jakési klamné rovnováhy, kdy válka sice neprobíhá mezi velkými mocnostmi, ale zároveň se ozbrojené konflikty objevují na periferii, jako napař v Balkánu, na Blízkém východě či v bývalých koloniálních územích. Stejně tomu bylo i na přelomu 19. a 20. století.
Barbero ve svém vystoupení připomíná fenomén tzv. „literatury invaze“, který v předválečné Evropě zamořil veřejný prostor katastrofickými představami o napadení vlasti. Všechny velmoci vydávaly romány i analytické texty, které líčily fiktivní, ale realisticky působící scénáře vojenských útoků: „Náš stát je slabý, jsme obklopeni zlovolnými nepřáteli, musíme se zbrojit, protože nejsme dostatečně bezpeční.“ Tento pocit permanentního ohrožení pak vedl k tlakům veřejnosti na politickou reprezentaci, aby budovala aliance a zbrojila.
Podle Barbera se stejný psychologický a politický vzorec opakuje i dnes, kdy média, politici i část akademické obce stále častěji hovoří o „další válce“, nebezpečných nepřátelích a nutnosti obrany. Vzniká tak „smyčka strachu“, v níž každý další krok ke zbrojení budí větší nedůvěru u druhé strany.
Barbero také poukazuje na nebezpečný mechanismus aliancí, který přispěl k explozi roku 1914.
„Státy si říkaly: když budeme mít spojence, budeme bezpečnější. Jenže tyto aliance často vedou k opačnému výsledku: kdo je vyloučen, cítí se ohrožen. A když pak přijde jiskra, všichni musí do války, protože jsou zavázáni smlouvami,“ vysvětluje Barbero.
Tento princip zůstává aktuální i ve 21. století. Mezinárodní smlouvy, obranné pakty a závazky v rámci NATO nebo EU mohou teoreticky zajistit stabilitu, ale zároveň vytvářejí potenciální síť domino efektu, kdy lokální konflikt může přerůst v globální katastrofu. Historik připomíná, že právě tento mechanismus způsobil, že po sarajevském atentátu v létě 1914 Evropa během několika týdnů explodovala do světového konfliktu.
Barbero podrobně popisuje zbrojní spirálu z doby před rokem 1914, například mezi Velkou Británií a Německem v oblasti námořnictva, nebo mezi Francií a Německem na kontinentu. Každý krok k posílení obrany jedné strany byl chápán druhou stranou jako příprava na útok. Tato logika vedla ke zvyšování vojenských rozpočtů o desítky procent a nakonec k atmosféře, v níž válka nebyla překvapením, ale „logickým důsledkem příprav“.
Psali jsme:
„Zbrojení bylo šílené: během posledních pěti let před vypuknutím první světové války zvýšily evropské mocnosti, včetně Itálie, své vojenské výdaje v průměru o 50 %, a to vše v iluzi, že tak budou bezpečnější,“ napsal Barbero.
„Myslím, že bude především záležet na nás, abychom zabránili tomu, aby se naše doba příliš nepodobala té, která předcházela sebevraždě Evropy v roce 1914, “ apeluje Barbero v závěru svého vystoupení na odpovědnost současné generace.
Tento výrok má být podle něj varováním, ne proroctvím. Historik zdůrazňuje, že znalost minulosti není návodem k fatalismu, ale k rozvaze. Apeluje na politiky, média i veřejnost, aby nepodléhali hysterii a nelpěli na černobílých narativech, které staví svět do pozice „my versus oni“.
Barberova analýza může působit jako chmurná předpověď, ale zároveň v ní zní naděje, že historie není osudem, pokud se z ní poučíme. V časech, kdy se Evropa znovu potýká s otázkami bezpečnosti, zbrojení a aliancí, je jeho hlas připomínkou, že mír není samozřejmostí, ale výsledkem vědomého úsilí o porozumění, trpělivost a otevřenost vůči druhému.
(Kyncl, Voce della Sera, foto: zai)
