„V českých médiích mí chybí kritické myšlení. Samozřejmě. Já se domnívám, že základem kritického myšlení je pochybování o sobě. S válkou na Ukrajině je to trošku složitější. Asi složitější v tom, že média veřejné služby nedokázala interpretovat tento konflikt mimo jiné jako válku dvou propagand, a tak přistupují, zdá se mi trošku příliš jednoduše, k přebírání a interpretaci údajů, které přicházejí z jedné či z druhé strany fronty. Ale válka propagand to nepochybně je, a nemůže nebýt. To vyplývá z logiky tohoto konfliktu,“ prohlásil Jirák s tím, že kvalitní žurnalistika a investigativní žurnalisté podle jeho názoru z médií vymizeli. 

„To, co je skutečně varující, a nad čím bychom se měli zamýšlet, a měli bychom s tím zkoušet něco dělat, je to, že novinařina je skomírající profese. Lidí, kteří ji dělají, razantně ubývá. Když si vezmete, kolik toho musel napsat píšící novinář v 90. letech, a kolik toho musí napsat dnes, tak je to čtyřnásobek. Časopisy se vydávají ve dvou, ve třech lidech, kteří píší do úmoru. A já si myslím, že to je zhoubné, je to zhuntovaná profese. A nad touto zhuntovaností se vznáší pár celebrit, které mají sklon k tomu, být misionáři,“ pokračoval Jirák a vyzdvihl fakt, že dnes se pojem dezinformace velmi zneužívá. 

„Zneužívání slova ‚dezinformace‘ je něco, co do této podoby možného argumentu na umlácení kohokoliv dopustili politici. Je to klasické labelování, dávání nálepek, a měli bychom s tím zápasit jako s principem. Mně je jedno, jestli někdo označil za dezinformátora epidemiologa nebo někoho jiného, pro mě je podstatný signál, že se vůbec objevilo označení ‚dezinformátor‘ jako synonymum pro někoho, kdo není hoden účastnit se diskuse, a je mi fuk, kdo to je,“ konstatoval mediální expert Jan Jirák. 

Sami novináři by se měli více snažit zachovat si při své práci objektivitu. „Naučily se to generace novinářů ve světě, můžeme se to naučit taky. Můžeme si říct: Ano, straním, a nemá to tak být, tak si na to dám bacha,“ poznamenal dále. 

Česká televize je podle slov profesora Jiráka svým postavením natolik silná, mocná instituce, že už je dneska politickým subjektem svého druhu. „Myslím, že ať by tam, obrazně řečeno, přišel kdokoliv, tak je riziko, že podlehne témuž... jako by to bylo ve zdech. Kdysi dávno, v jednom z předcházejících životů, jsem byl přítomen volbě ředitele České televize. A jeden z kandidátů tehdy napsal, že Česká televize je instituce, která má místo oken zrcadla: ‚Když se podívají ven, vidí zase sebe.‘ A to je jediné, co si myslím, že se dá odnaučit. Myslím, že je to skutečně možné, ale musí se chtít, to je základ,“ upozornil profesor Jirák a dodal, že je nutno si uvědomit, že narcismus je nakažlivý a návykový. Jirák je také toho názoru, že politici dnes nedokážou přijímat od lidí to, co nechtějí slyšet. 

„Politikům se podařilo před jeviště umístit skleněnou stěnu a dokážou hrát řízení společnosti na jevišti, aniž na to potřebují dialog s hledištěm. To myslím, že je základní rys. Už jsem si všiml, že lidé nemají rádi slovo ‚elita‘, protože to vypadá jako něco lepšího, ale nikoliv ve smyslu lepšího, ale něčeho v exkluzivním postavení, tedy, že elity se naučily nás nepotřebovat,“ uvedl v rozhovoru pro Radio Universum dále profesor.

Na celkové ozdravení novinařiny se podle něj bude jen těžko hledat recept. „Nemyslím si, že existuje výrazný recept na ozdravení. Ale jestli o něm vůbec máme přemýšlet, tak je nutné si především připustit stav, ve kterém žurnalistika je, domnívám se, že žurnalistika je ve zbídačeném stavu. A ti, kteří ji opravdu dělají, a jsou těmi nosiči vody. Ne těch pár celebrit, které je vidět na obrazovce. Ale ti, kteří opravdu píší a sbírají informace, ti jsou ve velmi nezáviděníhodné situaci, a jsou skutečně vyčerpaní a vyčerpávaní,“ zakončil Jirák.

Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX