Alternativa pro Německo (AfD) zaznamenává v posledních měsících stabilní nárůst podpory napříč spolkovými zeměmi. Dnes má v Bundestagu 152 poslanců, což ji činí druhou nejsilnější stranou, a v některých spolkových zemích by se mohla stát první. Vývoj, který byl ještě před pár lety nepředstavitelný, se stává realitou. A otázka už není „zda“, ale „kdy“ se ostatní strany přestanou tvářit, že AfD neexistuje a co to udělá s Německem i celou Evropskou unií.

Je AfD extrémistická nebo jen nesystémová?

Hlavní dilema německé politické třídy se točí kolem jediné otázky: Je AfD ještě legitimní opoziční strana, nebo už se jedná o extremistické hnutí? Německý úřad pro ochranu ústavy sleduje některé frakce AfD kvůli podezření z pravicového extremismu. Čelní představitelé strany se opakovaně vyjadřují v duchu nacionalismu, kritizují migraci, Green Deal, genderovou ideologii i politiku „otvírání dveří“ vůči Ukrajině. Z pohledu voliče to ale není důkaz extremismu, pro mnohé je to jen zdravý rozum v kontrastu s elitářskou politikou tzv. „kartelu stran“.

Zatímco většina médií AfD demonizuje, voliče to neodrazuje. Naopak – působí to jako potvrzení, že se AfD skutečně nebojí říkat to, co „obyčejní lidé“ cítí. A to je podhoubí, které tradiční strany přestávají zvládat.

Dosavadní taktika „izolace“ AfD, tedy nehlasování pro její návrhy, blokování jejích kandidátů a jejich marginalizace ve výborech, začíná mít kontraproduktivní účinek. Podle některých představitelů CDU, například Jense Spahna, by měla být AfD v parlamentu vnímána „jako každá jiná strana“. Jde zatím „jen“ o procedurální otázky a nebo jde o nebezpečný precedens? Každé hlasování, kde CDU nebo jiné strany podpoří AfD, bude vnímáno jako krok k legitimizaci její moci.


Kolik času zbývá?

AfD zatím nemá reálnou šanci získat většinu v Bundestagu. Ale při současném trendu, pokud nedojde k výraznému zvratu ekonomické situace, je možné, že už při příštích volbách bude první a ne druhou stranou. 

Pokud by se pak spojila s další menší pravicovou silou, mohla by si říci o účast ve vládě. A CDU pak bude stát před rozhodnutím, zda-li spolupracovat nebo znovu vytvořit velkou koalici se slábnoucími sociálními demokraty.

Odhadem: Pokud preference AfD porostou průměrným tempem jako v posledních dvou letech, může být stranou č. 1 už v roce 2027 – 2028. Pak bude izolace obtížně udržitelná a buď se vytvoří velká protiváha všech ostatních stran, nebo se změní celá politická mapa Německa.

Ekonomický faktor a selhání středového konsenzu


Z tohoto pohledu není AfD jen „protestní“ stranou, ale vyplňuje vakuum po slábnoucí středové politice, která se vzdálila běžným lidem. Pokud tradiční strany nenabídnou důvěryhodnou alternativu, bude mít AfD otevřenou cestu k větší podpoře, a to bez ohledu na varování před extremismem.

Německo bylo dlouhá léta pilířem evropské stability. Pokud by se AfD dostala k moci, ať už přímo, nebo jako vlivný hráč v parlamentu, mělo by to zásadní dopady na EU. Strana je proti dalšímu prohlubování evropské integrace, kritizuje euro, odporuje unijní klimatické politice i společnému dluhu.

V krajním scénáři by Německo mohlo být tím, kdo evropskou integraci zásadně oslabí. Podobně, jako to udělala Velká Británie s Brexitem. A tím se vracíme k zásadní otázce: Má být AfD potlačována a ostrakizována, nebo čelit svým názorovým protivníkům v otevřené a férové debatě?

AfD je důsledkem selhání, ne příčinou krize. Pokud ostatní strany budou i nadále pouze reagovat strategií izolace bez nabídky pozitivní alternativy, můžeme být svědky historického obratu v německé i evropské politice. A to nikoliv kvůli síle AfD, ale kvůli slabosti ostatních.