V přeneseném slova smyslu z toho plyne, že lid je ZAMĚSTNAVATELEM A POLITICI JSOU ZAMĚSTNANCI LIDU. A lid si své politiky platí a ne zrovna špatně. To by tedy mělo mimo jiné znamenat, že lid – zaměstnavatel, má vůči politikům právo zasáhnout, pokud politici neplní své povinnosti vůči lidu – zaměstnavateli, píše Ladislav Petráš v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

1. okrádá,
2. podvádí,
3. nebo je neschopný vykonávat své povinnosti?

A takových otázek bychom mohli položit ještě celou řadu, ale pro ilustraci stačí tyto základní.

Kdo si dnes vzpomene na flotilu Československé námořní plavby? A ví vůbec ještě někdo, že ČR patří část přístavu v Hamburku, natož abychom věděli, jak a kým je využíván a kam plynou zisky? Jak se privatizovaly průmyslové podniky, uhelné doly a další státní majetek? Jak je možné, že je prodána pitná voda do rukou zahraničních firem? Kolik podvodů se udělalo v rámci takzvané restituce? Proč je Česká pošta před krachem? To už dnes nikdo nespočítá.

Další příklad vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem je následující. Nový zaměstnanec (politik), na základě konkurzu (voleb) je přijat do zaměstnání. Podepíše smlouvu, kde je jasný obsah jeho povinností (Programové prohlášení vlády). Po roce si tento zaměstnanec (vláda) řekne, že ho plnění těchto povinností nebaví a že pro něj bude výhodnější dělat pravý opak toho, co svému zaměstnavateli – lidu nasliboval a na základě čehož ho zaměstnavatel přijal do práce. Jako konkrétní příklad mohu uvést Programové prohlášení, se kterým takzvaná pětikoalice zvítězila ve volbách a které po roce vládnutí postavila na hlavu a dělá pravý opak toho, než co před volbami slibovala. Navíc premiér ještě drze prohlásil, že se nikoho nebude ptát na jeho souhlas s tímto veletočem. Takový veletoč je prý zcela legální. Nikdo se nás – lidu neptal, jestli chceme nejdražší energie v Evropě, nikdo se nás neptal, jestli chceme nejdražší potraviny v EU, nikdo se nás neptal, jestli chceme vyšší daně, jestli chceme nižší důchody a do důchodu odcházet v pozdějším věku atd., atd.

Také se může stát, že zaměstnavatel potřebuje na nějakou vedoucí funkci odborníky a na základě konkurzu (v případě politiků na základě voleb) vybere někoho  uchazeče o tuto práci. Pokud se ukáže, že noví zaměstnanci (politici) nejsou schopni plnit stanovené úkoly, rozváže s nimi zaměstnavatel pracovní poměr ještě před tím, než jim skončí smlouva – volební období.

Máme možnost zabránit různým „privatizacím“ majetku státu (tudíž lidu) a požadovat náhradu způsobené škody po pachatelích?

Dobře uděláme tedy demonstraci. Nic? Žádná odezva? Uděláme druhou. Vláda zbaběle uteče do hor, ale na její aroganci se nic nezmění. Od organizátorů vláda dostane požadavky, které ignoruje a ani na ně neodpoví. Nuže, zkusíme to potřetí. Budeme blokovat vládní budovu ve Strakovce – bohužel v neděli, kdy v této budově je jen vrátný a narychlo povolaní policisté. Můžeme od takové akce očekávat „zmoudření“ vlády?

Chybí nám totiž základní nástroj, který mají skutečně demokratické státy, jako například Švýcarsko. Tím nástrojem Ústavní zákon o všeobecném referendu. Ale ne žádný takový okleštěný zákon, který nebude obsahovat možnost odvolání vlády, který nebude obsahovat souhlas lidu se závažným rozhodnutím vlády a Parlamentu. Například umístění vojenských základen cizích států a umístění cizích vojsk na území ČR, vstup, nebo ukončení členství v NATO, EU, nebo dalších obdobných organizací. Ne, takové referendum, kde je nutno pod petici posbírat více podpisů, než je občanů ČR s volebním právem atd. Ne referendum, kde bude korespondenční hlasování, které podle zahraničních zkušeností je nevěrohodné a zneužitelné.

Jestliže shrnu tuto svoji úvahu, máme sice Ústavou zaručenou moc lidu, ale v reálu nám naši „političtí zaměstnanci“ znemožňují naše ústavní právo naplňovat. Považují nás za nesvéprávné? Hlavně, že je to demokratické. Alespoň podle našich politiků.