„V roce 1837 publikoval Hans Christian Andersen pohádkový příběh Císařovy nové šaty, který byl od té doby přeložen do více než 100 jazyků. Nejprve si připomeňme původní osu Andersenovy pohádky.
Samolibý a marnivý císař se stará jen o svůj vzhled. Jednoho dne se objeví dva podvodníci, kteří se vydávají za tkalce. Slibují císaři ušít šaty z látky, jakou svět ještě neviděl. Vysvětlí mu přitom, že pokud si někdo šaty z této látky obleče, hned podle reakcí lidí uvidí, kdo je hloupý a kdo moudrý, kdo je vhodný na svoji práci a kdo ne.
Po jisté době je dílo hotovo. Císař i jeho nejvěrnější rádci sice nic nevidí, ale mají strach, aby nebyli označeni za hlupáky, kteří na své funkce nestačí. Halasně tedy obdivují jak látku, tak i střih a samotné šaty. Když je konečně „hotovo“, svlékne se císař do naha, nechá se od podvodných tkalců obléci do šatů, které svět neviděl, vyrazí na městské oslavy a vykračuje si jako páv.
Davy lidí se bojí, že kdyby přiznali, že žádné šaty nevidí, mohli by být označeni za hlupáky. Tudíž hýkají a nadšeně vykřikují: „Krása! Jaké překrásné šaty! Jak jen císaři padnou! Nevídaná nádhera!“
Až najednou se z davu ozve malý chlapec: „Podívejte, vždyť císař je nahý. Žádné šaty na sobě nemá!“ Když to řekne, začne si dav šeptat, že je to opravdu tak, a po chvíli začne vykřikovat: „Císař je nahý!“
Sto osmdesát sedm let poté, co Hans Christian Andersen tento příběh napsal, je vzhledem k okolnostem nutné pohádku alespoň zčásti upravit. Kdyby dnes malý chlapec přiběhl a vykřikl, že je císař nahý, začal by se nejspíš děj odvíjet trochu jiným směrem.
„Je to spíš křik protivládních proruských sil, který má s problémy tkalců málo společného,“ vysvětlil by císař. „Má vláda se kontinuálně baví se všemi odborníky na šití šatů, kteří mají zájem o dialog. Proto jsme schopni nacházet dobrá řešení. Za poslední dva roky jsme to dokázali již mnohokrát. Mezi ty, kterým jde o zlepšování kvality ošacení v naší zemi a o její prosperitu, ale bohužel nepatří křiklouni, jako onen malý chlapec,“ dodal by.
Do chlapce by se pustil i císařův věrný zástupce a rádce, který by rád do Evropy. Na důkaz svých tvrzení by dokonce mával papírem, ačkoli by zároveň přiznával, že si není jistý jeho pravostí. „Ten kluk je známá firma – baron oděvního průmyslu a figura - vy víte, koho, za kterého dělá špinavou práci. Ten chlapec je skutečný proruský kolaborant!“
Pak už by pohádka mohla opět pokračovat, jak ji napsal Andersen. Jen s tím rozdílem, že císař by se necítil zahanbeně ani na okamžik.
Namísto toho se dme pýchou, že celý problém opět vyřešil. Stejně jako jeho vláda vyřešila všechny problémy předtím.