Německá vládní koalice čelí čím dál ostřejší kritice poté, co odhalila plány na zřízení nové instituce, která má “nezávisle” dohlížet na dezinformace a chránit svobodu projevu. Na první pohled jde o ušlechtilý cíl. Přece nikdo nechce, aby se společnost dusila pod lavinou lží a nenávisti. Jenže za tímto líbivým obalem se skrývá zásadní ohrožení svobody projevu, které si nezadá s dystopiemi George Orwella.

Ve skutečnosti se jedná o pokus přepsat samotný základ demokracie, tedy otevřenou výměnu názorů. Pod záštitou ochrany “mediální rozmanitosti” a “boje proti manipulaci” se v koaliční smlouvě uvádí:

„Cílený vliv na volby a dnes již běžné dezinformace a fake news jsou vážnou hrozbou pro naši demokracii, její instituce a sociální soudržnost. Úmyslné šíření nepravdivých tvrzení není kryto svobodou projevu.“

Tato formulace je v přímém rozporu s principem svobody slova, jak ji chápeme v demokratických společnostech. Nejde totiž o ochranu pravdy, ale o monopolizaci výkladu pravdy státem. Nebo, jak výstižně napsala Sabine Beppler-Spahlová v European Conservative, „jedná se o orwellovský protimluv v nejčistší podobě.“


Turecko-německý novinář Denis Yücel, sám vězněný za svobodné vyjadřování v Turecku, trefně poznamenal, že mlčení Faeserové k tomuto rozsudku vlastně potvrzuje, že svobodu slova opravdu nesnáší.

Jedním z nejkřiklavějších příkladů narušení pravdy státní ideologií je německý Zákon o sebeurčení pohlaví, který umožňuje už čtrnáctiletým legálně změnit pohlaví a zakazuje zveřejnění jejich původní identity pod hrozbou pokuty až 10 000 eur. Média pak označují biologické muže za ženy i v případech brutálních trestných činů – například u jihoafrického migranta, který ubodal syrského strážného. Realita ustupuje subjektivnímu vnímání. Nejde už o pravdu, ale o „správnou“ pravdu.

Kdo kontroluje kontrolory? 

Případ fyzika Rolanda Wiesendangera, který již v roce 2020 publikoval analýzu podporující teorii o úniku viru COVID-19 z laboratoře ve Wu-chanu, ukazuje, jak státem podporovaní „ověřovatelé faktů“ potlačují nepohodlné závěry. Přestože německá rozvědka tehdy dospěla ke stejnému závěru, výsledky utajila. Wiesendanger čelil veřejnému zostuzení i právnímu nátlaku.

Podobně neblaze proslulý „fact-check“ organizace Correctiv cenzuroval článek Rolanda Tichyho, v němž 500 vědců prohlásilo, že „klimatická krize není naléhavá“. Po zásahu Correctivu bylo tvrzení označeno jako „částečně nepravdivé“, ačkoliv soud později rozhodl, že v konkurenci názorů nelze stanovovat objektivní měřítka pravdy. Právník Tichyho, Joachim Steinhöfel, podtrhl:


Co však koalice opravdu říká tímto „bojem proti dezinformacím“? Že už nevěří v sílu argumentu. Že už nevěří, že přesvědčí voliče otevřenou debatou. Tak přichází s represivní strategií: když nezabraly nálepky, umlčíme nesouhlas zákonem. Když „fact-checking“ nezměnil veřejné mínění, vytvoříme „ministerstvo pravdy“.

Svobodné národy však dobře vědí, že demokracie není křehká květina, kterou je třeba chránit skleníkem. Je to robustní strom, který sílí v otevřeném větru polemiky. Opravdová demokracie nepotřebuje ochránce před nepohodlnými názory. Potřebuje občany, kteří dokáží myslet, diskutovat a nesouhlasit. Všichni, kdo se dnes obávají nového německého modelu státní pravdy, by si měli připomenout slavný citát Orwella:

„Svoboda je právo říkat lidem to, co nechtějí slyšet.“

Když vláda mluví o svobodě a přitom zavádí dohled nad tím, co je „pravda“, začínáme kráčet po velmi kluzké stezce. Když se svoboda slova promění v privilegium státu určovat, co je lživé a co už je „přijatelné“, přestáváme být demokracií.

A je třeba to říct nahlas, dokud ještě můžeme.