V roce 1945 se o poválečném uspořádání Evropy rozhodovalo mezi třemi hlavními mocnostmi, kterými byly Spojené státy americké, Sovětský svaz a Velká Británie. Teheránská, jaltská a postupimská konference vedly k rozdělení kontinentu do sfér vlivu a k posunu hranic, přičemž Evropa jako celek měla jen omezené slovo v tom, jak bude vypadat její budoucnost. Nyní se zdá, že se dějiny mohou opakovat, tentokrát ovšem bez Velké Británie a s ještě menším zapojením Evropy do rozhodovacího procesu.
Podle uniklých informací o údajně připravovaném Trumpově mírovém plánu pro Ukrajinu by mohla být Evropa opět postavena před hotovou věc. Spojené státy a Rusko by mezi sebou mohly vyjednat novou podobu kontinentu, aniž by se evropské státy aktivně účastnily těchto jednání. Evropské vlády zatím nevysílají žádné koordinované signály odporu a spíše se zdají být v roli pasivních diváků.
V roce 1945 bylo poválečné uspořádání Evropy diktováno dohodami mezi Franklinem Rooseveltem, Winstonem Churchillem a Josifem Stalinem. Tato jednání vyústila v rozdělení Evropy na východní a západní blok, přičemž sovětský vliv se rozšířil hluboko do střední Evropy.
Dnes, téměř 80 let poté, existují obavy, že podobná dohoda může vzniknout mezi Donaldem Trumpem a Vladimirem Putinem, tentokrát však bez britské účasti a s minimálním evropským vlivem. Pokud USA skutečně přistoupí na zmrazení konfliktu na Ukrajině s územními ústupky ve prospěch Ruska, mohlo by to vytvořit novou sféru ruského vlivu. A stejně jako v roce 1945 by Evropa mohla být postavena před nevyhnutelnou realitu, kterou si nedomluvila.
Jedním z hlavních rozdílů oproti konci druhé světové války je, že tehdejší západní lídři, zejména Churchill, měli jasnou strategii a aktivně prosazovali britské a západoevropské zájmy. Dnes ale evropské země působí roztříštěně a nereagují koordinovaně na náznaky nového velmocenského vyjednávání.
Například Německý ministr obrany Boris Pistorius vyjádřil obavy z toho, že Evropa je postavena do pozice „dítěte u stolu pro dospělé“, ale žádná konkrétní protiakce zatím nepřišla. Francouzský prezident Emmanuel Macron se sice v minulosti snažil hrát roli prostředníka mezi Západem a Ruskem, ale jeho snahy byly neúspěšné. Británie, která by historicky byla přirozeným hráčem v tomto procesu, je dnes oslabena vnitřními problémy po brexitu.
Výsledkem je, že Evropa není aktérem, ale objektem ve velmocenské hře mezi USA a Ruskem.
Uniklé detaily Trumpova mírového plánu pro Ukrajinu naznačují, že by USA mohly přistoupit na zmrazení konfliktu na současné frontové linii, uznání ruské anexe Krymu a vyloučení Ukrajiny z NATO. Tento scénář by mohl být prvním krokem k novému rozdělení Evropy, podobně jako v roce 1945:
1. Uznání ruských územních zisků by vytvořilo precedens, který by mohl povzbudit Moskvu k dalšímu vyjednávání o rozšíření svého vlivu ve východní Evropě.
2. Ukrajina by se stala neutrálním státem, čímž by se geopoliticky ocitla v šedé zóně mezi NATO a Ruskem, obdobně jako Finsko během studené války.
3. Oslabení EU jako geopolitického hráče by znamenalo, že Evropa by byla stále více odkázána na rozhodnutí Washingtonu, namísto toho, aby si sama určovala vlastní bezpečnostní politiku.
Psali jsme:
Dnešní Evropa se nachází v klíčové fázi. Buď přijme pasivní roli a nechá se zatlačit do pozadí, nebo začne jednat, aby si zajistila vlastní bezpečnost a geopolitickou suverenitu.
Zatím se však zdá, že evropští lídři nejsou schopni ani společné reakce na Trumpovy kroky, natož aby prosadili vlastní alternativu. Pokud se tento přístup nezmění, může Evropa čelit opakování historie, ale tentokrát bez možnosti ovlivnit vlastní osud.
Jestliže v roce 1945 Churchill a Roosevelt alespoň částečně chránili západní Evropu před Stalinovým vlivem, dnes žádná taková ochrana není garantována. Evropští politici by proto měli velmi rychle najít společný hlas, protože jinak by se mohli jednoho dne probudit do nové reality, kde o jejich osudu rozhodly USA a Rusko, zatímco oni jen mlčky přihlíželi.
(kyncl, prvnizpravy.cz, repro: msnbc)
