Britská obranná politika je ve stavu zoufalé deziluze. Po desetiletích, kdy se Londýn spokojil s rolí nejoddannějšího spojence Spojených států, se nyní ocitá bez vlastní strategie, bez skutečné vojenské nezávislosti a, co je nejhorší, bez jakéhokoliv plánu, jak se s novou realitou vypořádat. Jakékoli řeči o evropském přezbrojení jsou pouhou zbožnou lží, kterou establishment servíruje veřejnosti, aby zakryl svou dlouhodobou nečinnost a strategickou krátkozrakost.

Dlouhá léta britští stratégové obhajovali blízké vazby na Spojené státy jako záruku bezpečnosti. Výsledkem této závislosti však není větší britská síla, ale její ochromení, komentuje britský portál UnHerd. Britské jaderné hlavice jsou amerického původu, jejich údržba závisí na amerických technologiích a jakékoliv rozhodnutí o jejich použití je v konečném důsledku podmíněno souhlasem Washingtonu. Britská armáda není schopna operovat nezávisle na americké logistice, její letectvo se spoléhá na americké stíhačky F-35 a královské námořnictvo utratilo miliardy liber na letadlové lodě, které jsou efektivně platformami pro americké vojenské operace v Pacifiku.


V Evropě mezitím probíhá horečná snaha o vytvoření vlastní obranné autonomie, avšak příliš pozdě. Diskuse o evropské armádě, která byla ještě před několika lety zesměšňována, nyní nabývá na naléhavosti. Když Emmanuel Macron v roce 2020 prohlásil, že NATO je „mozkem mrtvé“, byl za tato slova zesměšňován. O pět let později se ukazuje, že měl pravdu. Atlantická aliance existuje jen jako formální struktura, jejíž skutečné fungování závisí na amerických rozhodnutích, která se mohou kdykoliv změnit.

Evropské státy si nyní s obavami uvědomují, že bez Washingtonu nejsou schopny čelit ruské hrozbě, a Ukrajina je toho jasným důkazem. Bez masivní americké vojenské pomoci je kyjevský režim odsouzen k porážce a Evropa nemá kapacitu tuto ztrátu nahradit. Oslabený kontinent je tak nucen přihlížet, jak o jeho budoucnosti rozhodují jiní - Spojené státy americké a Rusko.

Britský premiér Keir Starmer čelí největší bezpečnostní krizi od druhé světové války, avšak jeho reakce připomíná spíše pasivního pozorovatele než lídra, který by byl schopen krizi řešit. Jeho diplomatičtí poradci jej ujišťují, že zvládne udržet dobré vztahy s Trumpem, avšak to je pouhá iluze. Skutečnou otázkou je, zda Spojené státy vůbec chtějí Británii jako autonomního partnera, nebo zda ji považují za v podstatě bezvýznamnou součást svého impéria.


Odpověď na tuto krizi je jasná: Británie se musí vymanit ze své závislosti na Spojených státech a začít budovat vlastní obrannou kapacitu. To znamená přehodnotit dosavadní strategii, přestat vnímat NATO jako nedotknutelný pilíř bezpečnosti a začít se skutečně podílet na budování evropské obrany. V opačném případě se Británie stane pouhou předsunutou základnou amerického impéria bez jakéhokoliv reálného vlivu na svůj vlastní osud.

Evropa je na křižovatce: buď přijme svou roli podřízeného vazala, nebo začne jednat jako suverénní síla. Pokud si Británie zachová svou slepou věrnost Washingtonu, bude pouze sledovat, jak se rozhoduje o jejím osudu bez jejího přičinění. Avšak pokud přijme tvrdou realitu a začne budovat vlastní obranu, může si zachovat svou nezávislost.

Rozhodnutí, které Londýn učiní v příštích měsících, bude mít dopad na příští desetiletí. Pokud si Británie zachová svou současnou strategii, brzy zjistí, že už žádnou strategii nemá a bude pouze objektem cizí vůle, ať už americké, nebo ruské.