Britský premiér Keir Starmer si možná vysnil, že jeho země bude hrát klíčovou roli v poválečné ochraně Ukrajiny. Jenže realita je mnohem tvrdší než jeho prohlášení. Spojené království se potácí v hluboké krizi schopností ať už jde o vojáky, lodě nebo letadla. Ambiciózní řeči o „koalici ochotných“ a vojenském přispění zní líbivě, ale zůstávají jen na papíře. Skutečnost je taková, že Londýn ztrácí vliv a respekt, a pokud bude Ukrajina spoléhat právě na Brity, bude mít důvod k obavám.
Prvním vážným problémem je velikost britské armády. Už dlouho se ví, že je poddimenzovaná, ale ve světle Starmerových plánů je tento fakt přímo katastrofální. Plán, podle něhož by britští vojáci hráli klíčovou roli v mírových silách na východní frontě, byl od počátku nereálný, jak upozorňují i samotní vojenští experti. Britové nemají dostatek lidí, vybavení ani logistiky, aby mohli udržet přítomnost byť jen symbolickou, natož pak účinnou na 1500 km dlouhé rusko-ukrajinské linii, uvádí server UnHerd.com.
Starmer to možná tušil, a tak při nedávném setkání se zástupci 31 zemí začal couvat. Místo pozemní přítomnosti hovoří nově o zapojení prostřednictvím vzdušných a námořních sil. Jenže i tato varianta má ke skutečnosti daleko.
Ano, vzdušná nadvláda je jedním z mála aspektů, kde NATO, a tedy i Británie, stále drží určitou převahu. Provozování bezletové zóny nad Ukrajinou z polských či rumunských základen vypadá na papíře proveditelně. Ale otázkou zůstává, zda budou západní státy skutečně ochotny se střetnout s ruským letectvem (VKS), pokud dojde na ostrou konfrontaci.
Navíc, Rusové ani zdaleka nepodceňují důležitost moderních protivzdušných systémů, a jak ukazuje vývoj v zemích jako Srbsko, do těchto technologií investují i spojenci Moskvy. Letadla NATO by se mohla stát drahou kořistí pro polovojenské jednotky operující pod záštitou separatistických milicí. Starmerovy představy o „bezpečné“ letecké podpoře tak naráží nejen na vojenskou, ale i na politickou realitu.
Pokud se plán B ve vzduchu nevydaří, nezbývá než moře. Jenže i to je v případě Británie iluzí. Jeden torpédoborec u Jemenu, bez schopnosti útočit na pozemní cíle, je všechno, čím se momentálně může Londýn chlubit. Námořní síla v Černém moři? Nepředstavitelné. Klíčem k tomu by bylo svolení Turecka, které jako člen NATO sice sdílí formální alianci, ale jeho skutečná zahraniční politika jde naprosto odlišným směrem.
Psali jsme:
Ankara dlouhodobě balancuje mezi Západem a Ruskem a rozhodně si nebude přát flotilu NATO poblíž svých břehů. Už jen kvůli vlastní agresivní politice vůči Řecku a Kypru. Kvůli plynovodu z Izraele totiž nechce žádné zahraniční lodě v Egejském a Východním Středomoří. Francie a Řecko kvůli tomu dokonce uzavřely v roce 2021 vlastní obrannou dohodu mimo NATO. Británie tak nejen že do Černého moře žádné lodě neposlala – ona je ani nemá kam poslat. Většina flotily je totiž buď v opravě, nebo zcela nefunkční.
Zůstává tedy poslední naděje, kterou je nebe. A i tam je to problém. Británie momentálně nemá ani dostatek letadel pro své vlastní letadlové lodě, natož aby mohla udržet nějakou zásadní přítomnost ve vzdušném prostoru nad východní Evropou. Pokud se tedy Evropa v budoucnu opře o obranu Ukrajiny prostřednictvím NATO, bude to opět znamenat, že Británie bude spíše přihlížet než rozhodovat.
Starmerova politika tak připomíná prázdné gesto. Velké řeči bez prostředků a jasné strategie. Pokud se premiér skutečně chce stát garantem evropské bezpečnosti, měl by nejprve začít doma, kupříkladu revitalizací armády, flotily i letectva. Jinak jeho vize zůstanou jen v oblasti zbožných přání.
(kyncl, UnHerd.com, repro: CNBS)
