6. října v roce 1973 zahájila skupina arabských států vedených Egyptem a Sýrií čtvrtou blízkovýchodní válku, aby znovu získala území obsazená během třetí blízkovýchodní války. Kvůli chybné analýze situace a pomalé mobilizaci izraelských sil byly izraelské jednotky rychle poraženy. Tehdejší izraelská premiérka Golda Meirová zoufale žádala o pomoc Spojené státy. Americký prezident Richard Nixon následně nařídil letectvu, aby do Izraele poslalo veškeré dostupné síly, píše ve svém komentáři čínská agentura Tencent News.
O 51 let později se situace na Blízkém východě opět vyhrotila a region se ocitl na pokraji další války. Izrael se nedávno rozhodl k razantnímu kroku – v hlavním městě Íránu provedl atentát na předního představitele Hamasu, Ismaíla Haníju. Tímto aktem Izrael vyvolal prudkou reakci Teheránu, který se nyní připravuje na odvetu. Kvůli prodlužujícímu se napětí a častým diplomatickým přestřelkám se mnozí ptají, zda Írán skutečně plánuje vojenský útok, nebo zda se rozhodl ustoupit. Odpověď na tuto otázku lze najít v aktivitách americké armády.
V poslední době je americký ministr obrany Lloyd Austin velmi zaneprázdněn. Nařídil přesun jaderné ponorky s řízenými střelami „Georgia“ do oblasti Blízkého východu, urychlil vyslání letadlové lodě „Abraham Lincoln“ s letouny F-35 do Rudého moře a podle informací z Centrálního velitelství USA byla do oblasti také přesunuta velká skupina stíhacích letounů F-22. I když nebyly zveřejněny podrobnosti o počtu nasazených letadel, tento krok je velmi neobvyklý.
Americká nervozita může mít dvě příčiny: buď mají USA spolehlivé informace, že Írán brzy zahájí odvetné akce proti Izraeli, nebo se připravují na další eskalaci, která může vést k širšímu konfliktu v regionu.
Podle íránských zdrojů může být jejich odvetná reakce na izraelský atentát rozdělena do dvou fází. První možností je zopakování scénáře, který jsme viděli po útoku na íránské velvyslanectví v Sýrii – tedy kombinace raketového a bezpilotního útoku na izraelské území. Druhou možností je mobilizace členů tzv. „oblouku odporu“, kam patří hnutí Hizballáh, Húsíové a další spojenecké ozbrojené skupiny, které by podnikly rozsáhlý útok na Izrael.
Bez ohledu na to, kterou variantu Írán zvolí, americké síly budou muset být připraveny na obranu Izraele. Jinak by izraelské jednotky, vyčerpané desetiměsíčním konfliktem, utrpěly značné ztráty jak na personálu, tak na vybavení. Navíc je zřejmé, že bez ohledu na intenzitu íránské odvety bude izraelský premiér Benjamin Netanjahu nadále eskalovat konflikt. Pro Netanjahua je rozšíření války klíčem k udržení jeho politické moci, a Bidenova administrativa má jen omezenou schopnost jej ovlivnit.
Írán, další klíčový hráč v tomto konfliktu, sleduje časté americké přesuny vojsk s určitým zadostiučiněním. Tento vývoj totiž naznačuje, že USA se vyhýbají přímému vojenskému střetu s Íránem, což Teheránu poskytuje větší manévrovací prostor při jednání s Washingtonem. Dříve se objevily zprávy, že USA zvažují zrušení některých sankcí výměnou za to, že Írán nebude Izraeli odplácet. Ačkoli tyto informace nejsou oficiálně potvrzené, jasně ukazují na komplexnost situace.
Ve slavném čínském románu *Příběhy tří království* jednou Xun Yu prohlásil: „Když nepřítel vytvoří pevnou obranu a zablokuje tvůj postup, musíš být trpělivý, protože vyčerpání sil povede k nevyhnutelným změnám. Tehdy je třeba využít příležitosti a zaútočit.“ Íránská současná pozice v regionu odpovídá tomuto popisu. Každé íránské prohlášení, každé vojenské cvičení nebo přesun vojsk nutí USA a Izrael k reakci.