Ve čtvrtek 27. března 2025 se v Paříži sešlo přes třicet světových lídrů na summitu takzvané koalice ochotných, který měl být průlomem na cestě k „spravedlivému a trvalému míru“ na Ukrajině. Namísto toho se ale ukázalo, že Evropa nemá jednotný hlas, chybí jí jasný plán a její vojenské kapacity nedosahují ani stínu někdejší síly. Francouzský prezident Emmanuel Macron zde oznámil záměr vyslat francouzsko-britské „zajišťovací síly“ na strategická místa v Ukrajině, ovšem pouze za podmínky, že dojde k uzavření mírové dohody s Ruskem. O „mírových silách“ přitom raději nemluví, aby nevyprovokoval Moskvu k další eskalaci.
Macronovo vyjádření je symptomatické: „Bude tu bezpečnostní síla,“ prohlásil prezident, ale zároveň ujistil, že se nebude jednat o jednotky, které by nahradily ukrajinské vojáky nebo zasahovaly na frontě. Výsledek? Polovičaté gesto, které nedokáže odstrašit Putina ani sjednotit Evropu.
Jak uvádí původní článek z The European Conservative, „tento krok, který se záměrně vyhýbá označení ‘mírové síly’, spíše než skutečný odstrašující prostředek působí jako politické divadlo“.
Nápad na „zajišťovací síly“ navíc odhalil bolestivou pravdu, a to že Evropa není schopna jednat jednotně. Samotný Macron připustil, že „mezi partnery nepanuje jednomyslnost ohledně garančních sil“. Donald Tusk sice opatrně podporuje udržování sankcí vůči Rusku, ale jako zkušený politický matador dobře ví, že reálná vojenská pomoc zůstane symbolická. Itálie a Španělsko váhají. Pedro Sánchez dokonce nedokázal nabídnout nic jiného než opakující se fráze o „trvalém míru“, přičemž otázku přezbrojování zcela obchází, protože „narušuje rovnováhu“ jeho vlády s krajní levicí a separatisty.
Maďarsko zůstává v opozici. Tusk lapidárně shrnul situaci slovy: „Musíme mít jednotnou politiku vůči Rusku, i když s ní Maďarsko nebude souhlasit.“ Jinými slovy, Evropa mluví mnoha jazyky, ale málokterý z nich zní rozhodně nebo sebevědomě.
Zatímco se Evropa snaží předstírat, že něco řídí, dějiny se píší jinde. V rozhovoru pro Channel One z 25. března 2025 prozradil ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, že Spojené státy a Rusko vedou jednání o opětovném zprovoznění plynovodů Nord Stream. Zarážející na tom není jen fakt, že Amerika, která před lety proti Nord Streamu brojila, teď jedná o jeho obnově, ale hlavně to, že Brusel je zcela mimo hru.
Lavrov se nechal slyšet: „Bude zajímavé, pokud Američané využijí svůj vliv a donutí Evropu, aby ruský plyn neodmítla.“
Pokud k dohodě dojde, USA budou vydělávat na tranzitních poplatcích, zatímco Rusko si znovu zajistí místo na evropském energetickém trhu. Investice za 16,9 miliardy eur, které Evropa (zejména Německo) do plynovodů vložila, tak mohou paradoxně posloužit právě těm, kteří je měli původně poškodit.
Psali jsme:
Evropské „zajišťovací síly“ nejsou cestou k míru, ale výrazem zoufalé snahy zachovat iluzi významu. Když Macron mluví o „síle“, neví, kdo v ní bude sloužit. Když Starmer mluví o „mobilizaci v rozsahu, jaký Evropa desítky let nezažila“, ignoruje realitu demoralizovaných, špatně vyzbrojených armád a veřejnosti unavené válkou. A když se v Paříži schází třicítka lídrů, skutečná rozhodnutí se dějí v tichých diplomatických místnostech mezi Washingtonem a Moskvou.
Závěr? Evropská unie si ráda říká "geopolitický aktér". Ale bez jednoty, bez vojenské kapacity a bez strategické autonomie zůstává, v lepším případě, pouze divákem. A v horším případě pak jen komparzistou v představení, jehož scénář píší jiní.
(Böhm, EuropeanConservative, repro: talkTV)
