Chov kaprů v českých zemích má hluboké kořeny sahající až do raného středověku. Ryby byly vždy důležitou součástí jídelníčku, ale skutečný rozvoj chovu kaprů přišel až se zakládáním umělých rybníků, které se staly jedním z největších středověkých inženýrských děl v Evropě. Přestože dnes vnímáme kapra hlavně jako vánoční pokrm, ve středověku hrál klíčovou roli v hospodářství a výživě obyvatel.

První zmínky o umělém chovu ryb v českých zemích pocházejí už z 11. století, kdy se v kronikách objevují náznaky, že v klášterech a na panstvích byly zakládány malé nádrže pro chov ryb. Kapr, pocházející původně ze střední Asie, se do Evropy dostal díky Římanům, ale v českých vodách se začal běžně vyskytovat až ve 12. století.

Ve středověku hrály důležitou roli církevní řády, zejména benediktini a cisterciáci, kteří chov kaprů rozšířili po celém území Čech a Moravy. Řehole mnišských řádů přikazovala přísná postní pravidla, a protože maso bylo v určité dny roku zakázáno, ryby se staly ideální náhradou. Kláštery proto zakládaly první malé rybníky, kde chovaly nejen kapry, ale i štiky, candáty a líny.

Ve 13. století se rybníkářství začalo šířit i mimo klášterní statky. Rybníky se stavěly na panstvích šlechty, která si uvědomila jejich hospodářský význam. Velká vodní díla vyžadovala nejen znalosti stavitelství, ale i důkladné plánování. Hráze se stavěly z hlíny a vyztužovaly se dřevem, přičemž jejich umístění bylo pečlivě voleno tak, aby bylo možné efektivně regulovat přítoky a odtoky vody.


Ve 14. století se rozvoj rybníkářství zrychlil. Králové a šlechta si uvědomili, že rybníky mohou sloužit nejen k chovu ryb, ale i k zavodňování polí a jako zásoby vody pro mlýny. Rybníky začaly vznikat i v severnějších částech Čech a na Moravě.

Ve vrcholném středověku se také vyvinula tzv. trojí rybniční soustava:
1. Plůdkové rybníky – malé rybníky určené pro odchov mladých ryb.
2. Výkrmné rybníky – středně velké nádrže, kde se kapři živili přirozenou potravou.
3. Hlavní rybníky – velké rybníky, kde kapři dosahovali tržní velikosti.

Tento model se v podstatě udržel až do dnešních dnů.

V 15. století se rybníkářství stalo natolik významným hospodářským odvětvím, že kapři byli běžně vyváženi do Německa a Rakouska. Některé z nejstarších rybníků, například Dvořiště na Třeboňsku, pocházejí právě z této doby.


Štěpánek Netolický vymyslel důmyslný systém Zlaté stoky, který dodnes slouží k regulaci vody v třeboňské oblasti. Jeho rybníky, například Opatovický a Horusický, patří k nejstarším velkým rybníkům v Čechách.

Rybníkářství se ve středověku řídilo přísnými pravidly. Ryby se lovily jednou za rok, obvykle na podzim, a na jaře se rybníky znovu napouštěly. Rybníkáři pečlivě sledovali růst ryb a dbali na správné složení vodní vegetace, aby kapři měli dostatek potravy.

Díky důmyslnému plánování a pracovitosti středověkých stavitelů rybníků se česká krajina výrazně proměnila. Mnoho dnešních rybníků má kořeny právě ve středověku a dodnes jsou důležitou součástí hospodářství i přírody.

Rybníky poskytovaly nejen zdroj potravy, ale měly i ekologickou funkci, ale pomáhaly i zadržovat vodu v krajině a zabraňovaly povodním. Právě tento aspekt je dnes znovu aktuální, protože klimatické změny přinášejí sucha i extrémní srážky.

Tradice chovu kaprů, započatá v klášterech a na šlechtických panstvích, se tak přenesla až do moderní doby. Český kapr zůstává jedním z nejvýznamnějších produktů zdejšího rybníkářství a jeho historie je příběhem důmyslnosti, tvrdé práce a respektu k přírodě.