Měšťanský oběd, nebo správně obědy, protože bylo zvykem podávat více chodů neboli obědů, začínal polévkou, následovalo maso v koření, pak maso „pečité“, pečené na pekáči, čtvrtým obědem byla ryba a pátým vaření.

Vařením se rozuměl hrách, kroupy, krupice, jáhly, pohanka, čočka, rýže, kapusta, zelí, řepa, mrkev, řeřicha a jiná zelenina, ale také houby, tvaroh a i vejce, pokud byla samostatným jídlem.

První místo ve vaření patřilo hrachu. To bylo pravé české jídlo, alespoň tak o tom psali naši i cizí spisovatelé. K obyčejnému obědu kuchařka podávala hrách jednoduše. Uvařila ho, polila sádlem, v době půstu olejem, u bohatších lidí omastila máslem.

Lidé, kteří dostávali ke svojí mzdě stravu, tovaryši, řemeslníci a čeleď, často naříkali, že se jim dává na stůl hrách tvrdý. V dokumentu z roku 1594 je zaznamenáno, že si stěžovaly služebné nejvyššího zemského sudího Václava z Říčan, že hrách „jest tvrdej a nedobrý louh je na něm udělán“.

Ještě větší nářky bývaly proto, že byl hrách málo maštěný. Mastnota (tuk) nebyla v těch dobách laciná. Začátkem 16. století stála libra sádla (0,514 kg) 2 groše. Máz přepuštěného másla (1,4 litru) v roce 1615 stál 6 až 7 grošů, žejdlík (0,358 litru) stál 2 groše. Pro srovnání kuře stálo také 2 groše. Lakomí hospodáři tedy moc nemastili a čeleď si právem vždy stěžovala.


V kuchařské knize vydané Janem Kantorem v polovině 16. století s názvem „Kuchařství o rozličných krmích, kterak se užitečně s chutí strojiti mají, jakožto zvěřina, ptáci, ryby a jiné mnohé krmě, všelikému kuchaři aneb hospodáři, knížka tato potřebná a užitečná“, najdeme na hrách například následující recepty. První je jednoduchý, druhý, no posuďte sami.

Dřený hrách.
Vezmi cukru a sádla/ zvaříž cukr v vodě/ rozpusť tím ten dřený hrách/ dejž jej na mísu.
 
Dřený hrách.
Protáhni hustý hrách skrze dršlák/ vezmi cukru/ a nahnět ten hrách dobře cukrem/ vezmi řeckého vína (rozinky)/ i umej ruce čistě/ a zdělej řecké víno v malé kuličky/ jako hrachová zrna/ pakli máš formu/ tehdy zpresůj je formou/ a klaď je do horkého sádla/ a nepřesmažůj/ vezmi cukr/ a obalíš v cukr/ i vezpíš je na čistů mísu/ ať jest teplý/ i pospi jej dobře cukrem/ i dej jej hned na stůl.
 
O první místo zápasily s hrachem v české kuchyni kroupy. Podle účetních knih zámku v Jindřichově Hradci se zde snědlo za polovinu roku 1631 dokonce víc krup než hrachu. Hrachu se snědlo 8 strychů (strych = 90 litrů) a krup 16 strychů, tedy jednou tolik. Obyčejně se kroupy vařily s hrachem. Bylo to hlavně proto, že dodávaly jídlu „jemnější chuť“. Oblibu tohoto jídla dokládá následující lidová rýmovačka:

Hrách a kroupy,
to je hloupý.
 
Horší kroupy bývaly ječné, ty jedla čeleď a chudí, páni jedli raději kroupy pšeničné. Čočka se netěšila takové oblibě jako hrách. Měla pověst, že zatvrzuje a nadýmá břicho, což ale hrách asi taky dělal, zejména když se jedl pořád. Rýže byla v Čechách známá již ve středověku, cenu jsem nikde nedohledal, ale určitě levná nebyla a mohli si ji dovolitjen bohatí. Následující recept je také z kuchařské knihy Jana Kantora.

Kterak máš dělati warmuží z rejže.                                                                                                               Vezmi rejže/ a uvař ji dobře mapoly/ a slej tu vodu s ní/ a vezmi čistý máslo/ a vař ji v tom/ a když dobře uvře vezmiž cukru pospíš ji/ a nepřesoluj/ dejž na mísu.

Stejně často jako hrách bývalo podáváno při obyčejném obědě jiné české starodávné vaření, a sice zelí. Kuchařky je připravovaly dvojím způsobem, buď je vařily, nebo smažily. Zelí mohlo být čerstvé nebo nakládané v octě. Vařilo se obyčejně se špekem nebo s máslem, cibulí a s topinkami. V době půstu byl omastkem olej. Mlsnější měšťané si zelí nechali smažit na smetaně a vylepšit ještě jíchou z mandlí. Že se zelí obyčejně pořádně sladilo, vyplývá už z té smetany a mandlí. Zelí, stejně jako hrách, má-li být dobré, musí se pořádně omastit. A stejně jako u hrachu i u zelí se omastkem asi často šetřilo, jak vypovídá jiná lidová rýmovačka:

Není zelí jako zelí,
některý je zelíčko,
některý je nemaštěný,

Kapusta se podávala na stůl prostě vařená a pepřená. Když si hospodyně dala s jídlem víc práce, sesekala jakékoli maso, zabalila ho do kapustového listu, svázala nití a uvařila v polévce. Pak rozřezala závitek a podávala posypané vším kořením.

Možnosti výběru surovin pro vaření našich předků byly s ohledem na různá roční období daleko složitější, než je tomu dnes. Vítaným zpestřením v létě a na podzim proto byly ihouby. Učení doktoři je sice pokládaly všechny a vždy za „krmi škodlivou, kterou lze jen trochu spraviti kořením a křenem“, ale to všem asi nevadilo. Příprava hub však byla jiná než dnes. Kuchařka je nejdřív svařila s kmínem, jalovcem a pepřem, posypala šafránem, přidala řecké víno (rozinky), zázvor a ví bůh co ještě, a nakonec je smažila v másle nebo v oleji, to když byl půst. Ve všední den se dělaly také šišky nebo knedlík ze sekaných hub. Na stůl se jídlo podávalo vložené do másla a zalité vínem. A tady je ještě jeden recept z knihy Jana Kantora.

Hřiby, neb jiné houby.
Vypeř hřiby, houby čistě/ ať z nich písek vyprší/ v čisté vodě zastav a zasol trochu/ ať vrou dobrou chvíli/ podruhé vypeř ze dvou neb ze tří vod/ usekej čistě dej kmínu/ cibule smažené/ okořeň dobře pepřem/ i usmaž na rendlíku v másle neb v voleji.

Vejce jsou tehdy, stejně jako dnes v případě, že není zrovna nic jiného hotovo, jednoduše a rychle připravena k jídlu. Na tom nejjednodušším způsobu přípravy se za staletí nic nezměnilo, kuchařka stejně dala do rendlíku sádlo nebo máslo, rozbila na ně vejce a usmažila je. Učení doktoři smažená vejce moc nechválili, překážel jim omastek, na kterém se dělaly. Vejce bez omastku považovali za zdravější. Když kuchařka měla víc času a chtěla si s přípravou jídla dát větší práci, připravila k všednímu obědu „dršťky“ z vaječného těsta s kořením, polité medem.