Přestože je Sahara slavná svými ikonickými dunami, ty ve skutečnosti tvoří jen zhruba 15 % její plochy. Většina pouště je tvořena tzv. hamadou, tedy holými, skalnatými plošinami. Duny, především v oblasti Alžírska a Libye, mohou dosahovat výšky několika stovek metrů, ale kvůli větru neustále mění svůj tvar i polohu.
Podstatnou část Sahary tak netvoří jen písek, ale především tvrdý, neúrodný terén, rozbrázděný vyschlými koryty dávných řek a údolími bez kapky vody.
Před více než 10 tisíci lety ale vypadala Sahara úplně jinak. V období zvaném Africké vlhké období přinášely letní monzuny do oblasti déšť, který umožnil vznik jezer, řek a bohaté vegetace. Důkazy nacházíme v malbách pravěkých lidí, kteří na skalách zobrazovali lov ryb, plavání nebo stáda dobytka.
Tento „zelený věk“ skončil přibližně kolem roku 4200 př. n. l., kdy došlo k náhlému a dramatickému suchu. Nešlo však o náhlý zvrat v řádu dnů. Proces desertifikace trval stovky let, ale pro tehdejší obyvatele mohl působit jako katastrofická změna během jednoho života.
Proč se Sahara vysušila?
Odpověď leží ve vesmíru. Země se neotáčí kolem Slunce stále stejně, ale její náklon osy a tvar oběžné dráhy se mění v dlouhodobých cyklech (tzv. Milankovičovy cykly). Asi před 9 tisíci lety byl sklon zemské osy větší než dnes a nejbližší bod oběžné dráhy (tzv. perihélium) nastával v létě. Výsledkem bylo, že severní polokoule dostávala v létě více sluneční energie, což posilovalo monzuny.
Jakmile se tyto podmínky začaly měnit, srážky zeslábly. Vegetace začala mizet a bez její ochrany vítr postupně odnesl jemný úrodný prach. Zůstaly jen kameny a písek.
Němečtí vědci v čele s klimatologem Claussenem zkoumali tento proces pomocí počítačových modelů. Zjistili, že klíčovou roli nehrály jen změny v oběžné dráze Země, ale i zpětné vazby mezi vegetací, atmosférou a povrchem. Jakmile se ekosystém narušil, změny se urychlily a celý region prošel nevratnou přeměnou.
Psali jsme:
Důkazem někdejší proměnlivé minulosti Sahary je i egyptské Wadi El Hitan neboli „Údolí velryb“. Nacházejí se tu zkameněliny pravěkých velryb, které před 40 až 50 miliony lety plavaly v mělkém moři, které dnes pokrývá žhavý písek. Ironií osudu je právě suché pouštní prostředí tím, co pomohlo tyto fascinující fosilie tak dobře zachovat.
Sahara je tak víc než jen rozpálená pustina. Je to svědek dramatických klimatických změn, zaniklých civilizací a sil, které formují naši planetu v měřítku tisíciletí. Je to tiché varování, že i zdánlivě stálá krajina se může změnit – když to rozhodne Slunce, Země a čas.
(mia, prvnizpravy.cz, repro: unesco)
