Jak se tehdejší lidé s chladem vlastně vypořádávali? A proč se středověká ložnice mohla stát bojištěm o každý stupeň tepla?
Jedním z prvních problémů byla samotná konstrukce oken. Dnes si těžko dokážeme představit bydlení bez skleněných výplní. Ve středověku však byla skla v běžných domácnostech naprostou výjimkou. Pokud se vůbec okna v domech objevovala, byla malá a místo skla je zakrývaly dřevěné okenice nebo napjatá olejová plátna. Lidé tak stáli před volbou: vpustit do místnosti světlo a s ním i mráz, nebo se zcela uzavřít ve tmě a šeru.
Sklo bylo tehdy drahou a vzácnou surovinou. Objevuje se sice v katedrálách už od 10. století, ale do soukromých domů se začíná dostávat až po roce 1300, a to pouze do sídel bohatších vrstev. I tehdy však šlo o sklo nekvalitní, neprůhledné a většinou vsazené do olověných mřížek. K masovému rozšíření průhledného skla došlo až v novověku.
K tomu se přidával i další zásadní problém: samotné stavby. Většina obyčejných domů byla postavena ze dřeva nebo z hlíny a nebyla nijak izolována. V zimních měsících teplo unikalo rychleji, než ho otevřený oheň stačil dodat. V noci byla situace obzvlášť náročná. Udržet oheň nebylo bezpečné kvůli možnosti požáru, a tak nezbývalo než se obléci a doufat, že ráno přinese slunce.
V noci byla nejčastější taktikou důkladná příprava na spánek. Lidé spali pod několika těžkými přikrývkami a běžně nosili i čepice, protože hlava musela zůstat odkrytá, ale byla zároveň jedním z hlavních míst úniku tělesného tepla.
Při pohledu zpět se ukazuje, jak náročné bylo přežít zimu ve středověku, a jak vynalézaví lidé museli být. Každá praktická inovace, ať už šlo o zlepšení konstrukce krbů nebo zavěšení látek na stěny, představovala malý krok vpřed v boji s chladem.