Omamný nápoj, který dnes známe pod názvem „pivo“, pochází z latinského slova „bibere“, což znamená „pít“. Podobně španělské slovo „cerveza“ vychází z latinského „cerevisia“, což také znamená „pivo“. Tyto jazykové kořeny ukazují, jak dlouho už lidé tento nápoj vychutnávají. Nicméně výroba piva nezačala s Římany... pivo se vařilo už tisíce let před nimi.

Přestože Číňané již vařili svůj druh piva, největší oblibu si získalo to, které se připisuje Sumerům v Mezopotámii, pravděpodobně již před více než 10 000 lety. Lokalita Godin Tepe v dnešním Íránu poskytla důkazy o výrobě piva kolem roku 3500 př. n. l., zatímco v Sumeru byly nalezeny keramické nádoby a zbytky piva, které naznačují, že se pivo vařilo možná ještě dříve. Nejčastěji je datován počátek výroby piva kolem roku 4000 př. n. l.

Pivo v Mezopotámii

Starověcí Mezopotámci si pivo tak oblíbili, že se stalo základní součástí jejich denní stravy. Představy bohů i lidí, jak pijí pivo, se objevují v uměleckých dílech, básních i mýtech. Pivo bylo husté, připomínající dnešní kaši, a pilo se brčkem, aby se z nápoje odstranily drobné kousky chleba či bylin. Sumerové či Babyloňané pravděpodobně brčko vynalezli právě pro pití piva.

Slavný sumerský epos Hymnus na Ninkasi je jak chvalozpěvem na bohyni piva, Ninkasi, tak i návodem na výrobu piva, sepsaným kolem roku 1800 př. n. l. V eposu Enuma Eliš je popsán hrdina Enkidu, který se civilizuje díky chrámové prostitutce Šamhat, která ho naučí mimo jiné pít pivo. Později v příběhu radí hostinská Siduri Gilgamešovi, aby se vzdal hledání smyslu života a raději si užíval jeho dary, včetně piva.

Sumerové měli mnoho výrazů pro pivo – například „sikaru“, „dida“ a „ebir“ (což znamená „půllitr piva“) – a považovali tento nápoj za dar bohů, který podporuje lidské štěstí a blaho. Prvotními pivovarníky byly ženy, kněžky bohyně Ninkasi, a ženy také vařily pivo doma jako součást přípravy jídel. Pivo se vyrábělo z „bipparu“ (dvakrát pečeného ječného chleba), který se následně fermentoval.

S rozvojem babylonské říše se výroba piva zvýšila, stala se komerčním odvětvím a byla regulována zákony, jak dokládají paragrafy 108–110 Chamurapiho zákoníku, které specifikovaly pravidla pro taverny a obchod s pivem.

Pivo ve starověkém Egyptě

Vaření piva se díky obchodu dostalo z Mezopotámie do Egypta, kde Egypťané proces zdokonalili a vytvořili lehčí nápoj, který si získal velkou oblibu. V Egyptě byla bohyní piva Tenenit a pivo zde bylo běžně používáno jako odměna za práci. Dělníci na stavbě pyramid v Gíze dostávali pivo třikrát denně a pivo bylo často využíváno jako platidlo.

Egypťané věřili, že vaření piva je darem od boha Usira, a ženy byly původními pivovarnicemi, které vařily pivo doma. Později tuto činnost převzali muži a v Egyptě se z výroby piva stalo lukrativní odvětví.

Pivo ve starověkém Řecku a Římě

Z Egypta se vaření piva rozšířilo do Řecka, kde ale nezískalo stejnou oblibu jako víno. Řekové i Římané považovali pivo za nápoj pro „barbary“. Římský historik Tacitus popisuje germánské pivo jako „odporný nápoj z fermentovaného ječmene či pšenice, který má k vínu daleko“.

Ačkoliv se v Římě pivo vařilo, jeho obliba nikdy nedosáhla popularity vína. Pivo bylo také spojováno s nižšími společenskými vrstvami, a tak si Římané ponechali svůj vkus pro víno.

Pivo v severní Evropě


Od dávných Sumerů až po současnost pivo prošlo dlouhou cestou a stalo se nápojem, který přináší radost a utužuje zdraví. Jak básník A. E. Housman napsal: „Slad dělá více než Milton, aby ospravedlnil Boží cesty před člověkem.“

Pivo se postupně rozšířilo po celé Evropě a stalo se oblíbeným nápojem zejména v severnějších a středoevropských zemích, kde vinařství nemělo tak příznivé podmínky jako na jihu. V raném středověku se pivovarnictví stalo nedílnou součástí klášterní kultury, přičemž mniši vařili pivo nejen pro vlastní spotřebu, ale také jako vítané pohoštění pro poutníky a obchodníky. Klášterní piva si díky své kvalitě získala výbornou pověst a mniši neustále experimentovali s různými recepty a metodami výroby, aby dosáhli co nejlepší chuti a kvality.

Pivo ve středověku a jeho vliv na společnost

Ve středověku pivo nebylo jen oblíbeným nápojem, ale plnilo také významnou sociální funkci. Ve městech se začaly zakládat první pivovary, a vznikaly tak také první hospody a taverny, kde se lidé scházeli, sdíleli příběhy, diskutovali o politice a navazovali obchodní vztahy. Pivo bylo oblíbené zejména pro svou dostupnost, neboť bylo levnější než víno a také často čistší než voda, která mohla být ve středověkých městech znečištěná a nebezpečná k pití. Proces vaření piva zahrnoval vaření a fermentaci, což zničilo většinu nežádoucích bakterií, a tak se pivo považovalo za zdravější nápoj než samotná voda.

Různá města v Evropě, zejména německá, začala považovat pivovarnictví za důležitý zdroj příjmů a přijala různá nařízení, která měla zajistit kvalitu piva. Jedním z nejvýznamnějších právních předpisů bylo německé Reinheitsgebot, vydané v roce 1516, které přikazovalo, aby pivo bylo vyráběno pouze z vody, ječmene a chmele (kvasnice byly dodatečně zahrnuty později, jakmile jejich význam pro proces fermentace byl plně pochopen).

Vývoj pivovarnictví v novověku


V 19. století také došlo k významnému objevu, který zásadně změnil výrobu piva – objev kvasnic. Louis Pasteur objevil mikroorganismy zodpovědné za fermentaci a umožnil kontrolovanou výrobu piva s konzistentní kvalitou. Tento objev otevřel cestu k moderním metodám pivovarnictví a výzkumu v oblasti mikrobiologie, což mělo za následek nejen lepší chuť a kvalitu piva, ale také vyšší bezpečnost nápoje.

Pivo v českých zemích

V českých zemích má pivo dlouhou a bohatou tradici. První zmínky o vaření piva pocházejí již z 10. století a první pivovary byly zakládány při klášterech, podobně jako ve zbytku Evropy. Česká piva si získala věhlas díky své kvalitě a unikátnímu výrobnímu postupu, který zahrnoval použití chmele z českých chmelnic. Česká piva jsou dnes známá po celém světě a český národ si díky tomu získal pověst jako jeden z největších milovníků piva.

Jedním z nejdůležitějších milníků v historii českého pivovarnictví bylo založení Plzeňského pivovaru v roce 1842, kde se poprvé vařil světlý ležák, který se stal předlohou pro většinu moderních piv dneška. Tento druh piva, známý jako „pilsner“, si díky své světlé barvě a hořké chuti získal oblibu nejen v Evropě, ale i ve světě.

Současné pivovarnictví a návrat ke kořenům

Dnes pivo zažívá renesanci a stále více pivovarů se vrací ke tradičním metodám výroby. Pivovary se snaží oživit staré recepty a nabízejí široké spektrum piv od tradičních světlých ležáků přes tmavá piva až po různé druhy speciálních piv jako jsou IPAs (India Pale Ales), stouty či piva ochucená ovocem nebo kořením. Malé řemeslné pivovary, tzv. craft pivovary, dnes získávají na popularitě a představují alternativu k masové výrobě.

Pivovarnictví se opět stává uměním, kde se klade důraz na kvalitu, originální chuť a tradiční postupy. Pivo už není jen nápojem, ale také symbolem kultury, tradice a společenského života, který spojuje lidi bez ohledu na národnost či sociální postavení.