...totiž spor o výši úrokových sazeb. Stále dokola se opakuje, že boj s inflací je především záležitostí centrální banky, a to je dobrý odrazový můstek k tomu, aby se tato instituce peskovala za současný stav a aby se jí ze všech možných koutů radilo, píše v komentáři Petr Žantovský.
Těch, kteří přesně vědí, co se má dělat, je opravdu hodně. Slovutné novinářky a různí bývalci mají ve věci jasno a zvlášť s odchodem prezidenta Zemana se těch moudrých kritiků vyrojil celý houf. Za uplynulých deset let udělali kariéry právě díky bývalému prezidentovi a možná o to horlivější jsou teď … ale co nám to vlastně radí?
Stručně řečeno – ČNB by měla zvýšit úrokové sazby, abychom inflaci rychle zbrzdili ke kýženým 2%. Přirovnáme-li inflaci ke zhoubnému nádorovému onemocnění, pak je tato rada srovnatelná s postupem lékařů, kteří by v zájmu urychleného vypakování pacienta z nemocnice zvýšili dávky chemoterapie. Dobře, že lékařská věda neláká nikoho k podobným laickým úvahám, ale o to větší škoda, že měnová politika k podobným úvahám naopak láká kdekoho.
Úrokové sazby zasahují celý organismus ekonomiky, což dnes asi nejlépe vnímají bankéři. Ti se zpravidla shodují v tom, že vstupujeme do recese a že to z pohledu bank bude období velmi složité. Klesne výkon ekonomiky, tedy zhorší se situace firem. Bude přibývat věřitelů, kteří budou mít problémy se splácením úvěrů, protože jim budou klesat příjmy a úroky naopak stoupnou. Banky tedy musí tvořit větší rezervy, zároveň ale musí platit vyšší úroky střadatelům. Zároveň se propadá úvěrový segment, který zajišťoval stabilní a nejméně rizikový příjem. Je to trh s hypotékami, tedy s úvěry zejména na bytovou výstavbu, zajištěný právě těmi vznikajícími nemovitostmi. Noví zájemci nepřicházejí a stávající věřitelé začínají mít potíže se splácením. Rostou sazby, rostou splátky a přibývá rodin, kterým klesají příjmy nebo rostou výdaje tak, že se s tím nedokážou vyrovnat. Rozpad hypotečního trhu se promítá do situace stavebních firem a jejich zaměstnanců.
Dalším viditelným okruhem postižených jsou exportní firmy, které ztrácejí část předpokládaných příjmů díky zpevněnému kurzu koruny. Pro banky další riziko. Mezi exportéry je hodně takových, kteří si berou úvěry v cizích měnách, protože se tak vyhnou rostoucím úrokovým sazbám … jenomže koruny potřebují, kurz je pevný, ale může z různých důvodů povolit. Budou potom tyto firmy schopné nakupovat cizí měny, aby své úvěry splácely? Pro banky další riskantní otázka.
V neposlední řadě ubývají úspory obyvatel. Říká se, že domácnost by měla mít na úsporách tolik, kolik potřebuje na běžné výdaje za půl roku. Minimum úspor by se mělo pohybovat alespoň kolem dvouměsíčního příjmu. Pod touto hranicí je dnes na 400 tisíc domácností. Před rokem jich nebyla ani polovina. Mohou za to ceny zboží, do kterých se promítají extrémní ceny energií, ale také finanční potíže firem, vyvolané vysokými úrokovými sazbami.
Vysoká inflace vyžaduje zpřísnění měnové politiky, o tom není sporu. Je to v každé učebnici. Bohužel je to však nástroj, který nepostihuje příčiny, pouze potlačuje následky. V tomto ohledu je přirovnání k léčbě rakoviny docela přiléhavé, že? O jejích příčinách toho moc nevíme, nádory tedy operujeme, ozařujeme nebo ubíjíme chemicky. Všichni víme, jak taková léčba chemotaripií zatěžuje organismus, co to s člověkem udělá a jak těžká může být rekonvalescence. Ne z rakoviny, ale vlastně z jejího léčení … a o totéž jde v léčení naší dnešní vysoké inflace. Jde o to, ordinovat proti zhoubné inflaci rozumnou dávku úroků, učinit léčbu snesitelnou pro organismus a usnadnit rekonvalescenci. Jsou-li peníze krevním oběhem ekonomiky, pak je bankovnictví srdcem a centrální banka kardiologem. Srdce očekává velké zatížení a kardiolog je velmi opatrný. Dobře tak!
Je s podivem, jak širokou podporu mají radikálové, kteří by inflaci tlumili téměř za každou cenu, a jak těžko se dostávají ke slovu názory oponentní. Uvážlivý přístup k úrokovým sazbám je blíž reálné ekonomice a v té je teď asi mnoho starostí a málo času na podobné diskuse. Zato lidé, kteří mají celý život vysoké platy a žádné existenční starosti, mají dost času a energie na radikální pokřik. Přišli za pacientem na návštěvu, ale nejsou v jeho kůži. Jediný, kdo s pacientem sdílí jeho osud, je lékař – v našem případě nezávislá centrální banka. Hodnota té nezávislosti se tady ukazuje velmi jasně, ale chce to pevné nervy. Zvlášť, když útoky míří pod pás a jsou vedeny v osobní rovině a to vše se pomalu stěhuje do čtvrté cenové skupiny.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
