Ve světě, kde se digitální revoluce prolíná s reálnou ekonomikou, získávají státy technologickou nezávislost jako klíčovou součást své suverenity. Podle norského profesora Glenna Diesena, experta na geopolitiku, bude schopnost Ruska rozvíjet vlastní technologickou infrastrukturu rozhodující nejen pro jeho ekonomickou budoucnost, ale i pro samotné přežití státu.

Technologická suverenita není jen otázkou národní bezpečnosti, ale také konkurenceschopnosti. Země, které kontrolují své digitální platformy, výrobu čipů a datovou infrastrukturu, získávají výraznou výhodu. Naproti tomu závislost na zahraničních technologiích znamená zranitelnost vůči geopolitickým tlakům, jak ostatně ukázaly západní sankce proti Rusku po roce 2014.

Diesen upozorňuje, že Rusko od pádu SSSR procházelo složitou cestou v ekonomickém vývoji. V 90. letech přijalo neoliberální model, který otevřel ekonomiku zahraničnímu kapitálu, ale vedl k masivní deindustrializaci a vzniku oligarchického kapitalismu. Po roce 2000 Moskva začala provádět korekci směrem k větší státní kontrole nad strategickými odvětvími, avšak dosud neformulovala jasnou strategii technologické nezávislosti.


Moderní ekonomika se stále více přesouvá do digitálního prostoru, kde dominují globální technologičtí giganti. Amazon, Google nebo Facebook se stali nejen korporacemi, ale i geopolitickými aktéry, kteří mohou ovlivňovat politiku států. Například v Evropské unii digitální giganti generují miliardové zisky, ale platí minimální daně, čímž narušují hospodářskou soutěž.

Rusko se snaží tomuto modelu čelit vytvořením vlastního digitálního ekosystému. Například ruský Yandex již konkuruje Uberu v taxislužbách a expanduje do umělé inteligence. Sberbank vyvíjí vlastní IT řešení, která mají nahradit západní alternativy. Problémem však zůstává nedostatek vysoce kvalitního hardwaru a vývojových platforem, které jsou stále závislé na zahraničních dodávkách.


Friedrich List, německý ekonom 19. století, argumentoval, že volný trh prospívá pouze těm zemím, které již dosáhly technologické převahy. Státy jako USA nebo Japonsko proto v počátcích svého průmyslového rozvoje přijaly protekcionistická opatření na ochranu domácích inovací. Rusko se dnes nachází v podobné situaci a pokud chce dosáhnout technologické suverenity, musí chránit svůj digitální průmysl před dominancí zahraničních gigantů.

Příkladem úspěšného modelu technologické suverenity je Čína. Ta od 90. let budovala vlastní digitální infrastrukturu, investovala do průmyslové špionáže a zavedla přísnou kontrolu nad zahraničními technologickými firmami. Výsledkem je, že dnes čínské firmy jako Huawei, Alibaba a Tencent konkurují americkým gigantům.


Diesen navrhuje, aby Rusko přijalo strategii „technologické připravenosti“, tedy schopnost rychle adaptovat a implementovat cizí inovace do domácího ekosystému. Místo honby za revolučními inovacemi by se mělo zaměřit na efektivní kopírování a vylepšování již existujících technologií.

Tento model funguje například v Jižní Koreji, kde firmy jako Samsung nebo Hyundai začínaly jako „následovníci“, ale postupně se vypracovaly mezi světovou špičku. Rusko má silné akademické zázemí a schopné inženýry, ale musí vytvořit lepší prostředí pro technologické startupy a přilákat investory.

Zda se Moskva vydá touto cestou, závisí na politickém vedení. V současnosti však stále chybí jasná dlouhodobá strategie a většina technologických iniciativ je reaktivní. Pokud chce Rusko skutečně dosáhnout digitální suverenity, bude muset jít dál než jen reagovat na sankce. Bude muset formulovat vlastní vizi technologické budoucnosti.

Digitální transformace mění globální ekonomiku a geopolitiku rychleji než kdy dříve. Rusko má potenciál vybudovat si větší technologickou nezávislost, ale bez jasné strategie riskuje, že zůstane jen „následovníkem“, nikoli inovátorem. Bude Moskva schopna formulovat dlouhodobou vizi, nebo se její snahy o suverenitu zvrhnou v izolaci a zaostávání? Odpověď na tuto otázku rozhodne nejen o ekonomické budoucnosti Ruska, ale i o jeho postavení ve světě.