Německo, po desetiletí vzývané jako symbol fiskální střídmosti a rozpočtové kázně, se náhle rozhodlo hodit své principy přes palubu. Berlín oznámil razantní fiskální balík, který nejenže prolomí legendární „dluhovou brzdu“, ale zároveň uvolní miliardy eur do ekonomiky, to v době, kdy se kontinent nachází v křehkém rovnovážném stavu mezi stagnací a inflací. Tento obrat, eufemisticky označovaný jako “fiskální U-turn”, není pouhou domácí záležitostí. Jde o krok, který může vychýlit celou eurozónu z její osy.
Podle analytiků z Vanguardu dojde kvůli německému financování nových výdajů k dramatickému nárůstu nabídky státních dluhopisů. Zatímco někteří ekonomové si pochvalují „bezpečné“ německé Bundy jako nástroj k oživení kapitálových trhů, skutečnost je méně růžová: prudký nárůst výnosů může destabilizovat bankovní sektor, který se dosud jen s obtížemi vzpamatovával z dlouhodobého prostředí nízkých sazeb a marginální ziskovosti, komentuje server The Financial Analyst.
A to je jen začátek. Zvýšené výdaje na obranu napříč Evropou, motivované spíše politickou hysterii než reálnými bezpečnostními analýzami, nafukují veřejné rozpočty a odvádějí prostředky z klíčových oblastí, jako jsou sociální služby, infrastruktura nebo vzdělávání. Německo tím udává nebezpečný precedent: politický populismus převlečený za fiskální stimul.
K tomu připočtěme paradoxní faktor možné ukrajinské příměří. Pokud dojde k razantnímu poklesu cen energií, ECB bude čelit novému dilematu. Oživení poptávky může vyvolat inflační tlak, který zkomplikuje měnovou politiku, a to v době, kdy se očekávalo, že centrální banka začne konečně snižovat sazby.
ECB se tak ocitá v pasti. Místo aby mohla využít uvolnění fiskální politiky k oživení ekonomiky, bude nucena brzdit. Růst úrokových sazeb, silnější euro a volatilní výnosová křivka jsou receptem na další recesi. A kdo ji zaplatí? Samozřejmě ti nejzranitelnější, tedy domácnosti, drobní podnikatelé, státy jižního křídla eurozóny, které se stále nevzpamatovaly z poslední dluhové krize.
Psali jsme:
Ještě znepokojivější jsou politické důsledky. Německý „návrat k utrácení“ ohrožuje dosavadní rovnováhu sil v EU. Berlín si tak uzurpuje právo určovat směr evropské fiskální politiky, a to bez ohledu na názor ostatních členských států. Místo konsenzu a solidarity tu máme unilateralismus maskovaný za „evropskou odpovědnost“.
Na závěr je třeba říci jediné: pokud má být evropská ekonomika stabilní a udržitelná, nemůže být rukojmím národních politických obratů. Německý fiskální úkrok je zradou principů, na kterých eurozóna vznikla. A pokud jej Evropa slepě přijme, zaplatíme všichni. Draze a dlouho.
A zatímco německé elity slaví „nový začátek“, zbytek Evropy by měl být ve střehu. Tohle není obrat k lepšímu. Tohle je začátek nové krize, tentokrát německé.
(kovář, financialanalyst, repro: DWnews)
