České mzdy jsou přes rychlejší růst v posledních letech a lehkému dohánění německé úrovně v eurovém vyjádření stále méně než poloviční (podle dat z OECD zhruba 45 % v roce 2023). Hlavním motorem růstu mezd v dlouhém období musí být produktivita práce - pokud chce daná ekonomika držet cenovou stabilitu neměla by dlouhodobě mzdová dynamika přestřelovat produktivitu o více než 2 procentní body. To sice nemusí po vysoké inflační epizodě v Česku (a o něco méně i v Německu) platit stoprocentně, těžko ale čekat v nejbližších čtyřech až pěti letech růst českých mezd v průměru vyšší než o 6 %. Pokud k tomu připočteme tempo apreciace koruny, které při nižší reálné konvergenci těžko překoná 1 %, vychází nám z toho růst českých mezd v eurech maximálně o 7 % ročně. Pokud budeme v Německu zmítaném problémy předpokládat růst o 2 %, vychází nám v tomto silně optimistickém scénáři česká úroveň mezd za pět let zhruba na úrovni 56 % Německa. Jakýkoliv vyšší růst českých mezd by s vysokou pravděpodobností překonával růst produktivity natolik, že by generoval pro centrální bankéře nepřijatelné domácí tlaky.


To však neznamená, že je špatné se o vyšší růst mezd snažit. Cestou je na prvním místě podpora investic s vysokou přidanou hodnotou, které budou zrychlovat dynamiku produktivity a ve finále v Česku zaměstnávat více "dražších" pracovníků s "vyšší přidanou hodnotou". To se však lehčeji řekne než udělá. 

Produktivní investice jsou primárně úkolem soukromého sektoru, vláda však může udělat mnoho proto, aby je do Česka přilákala nebo minimálně neodrazovala jejich příchod. K hlavním úkolům patří digitalizace státní správy, zkrácení lhůt v povolovacích řízeních, dostupnější ceny energií pro podniky a reforma některých částí školského systému. To vše mohou být kroky správným směrem, těžko však čekat, že přinesou ovoce v podobě rychlejší dynamiky produktivity a mezd již během dalšího volebního období.