Ve stínu nové obchodní ofenzivy prezidenta Donalda Trumpa se Japonsko ocitá ve svízelné, ale zároveň symptomatické situaci. Americká administrativa nečekaně oznámila zavedení 24% cel na japonské zboží a dokonce 25% cel na japonská auta, což je klíčový pilíř tamní ekonomiky. Mnozí analytici v Tokiu mluví o šoku, jiní o předvídatelné opakující se taktice washingtonského protekcionismu. Nejzajímavější skutečností je, že japonská reakce nebyla bojová, ale byla až příliš smířlivá.

Premiér Šigeru Išiba se rozhodl pro “klid a pragmatismus”, tedy slovy Bílého domu přijal „léčbu“ v podobě cel. Místo odvetných kroků, které by například uvalily cla na americkou zemědělskou produkci, zvolil cestu diplomatické poslušnosti. 

„Išiba věděl okamžitě, že bude lepší spolknout hořký lék a zachránit, co se dá,“ upozorňuje na slova japonského premiéra britský server UnHerd.com. 

Jenže jaký signál tím Tokio vysílá? Že se i významný světový hráč v tichosti podvolí, pokud se Washington rozhodne jednat silově? Nebo že ztráta ekonomické suverenity je přijatelná výměnou za „zachování vztahů“?
Nelze si nevšimnout jisté nerovnováhy v celém přístupu. Americký prezident si s oblibou vybírá oběti své obchodní politiky – jednou je to EU, podruhé Čína, nyní Japonsko. A přestože se premiér Išiba pokusil připomenout Spojeným státům, že japonské firmy v USA vytvořily 2,3 milionu pracovních míst a investovaly přes 60 miliard dolarů, výsledkem je spíše dojmem „žádání o slitování“, než vyváženého partnerství.

Zatímco Trump se opírá o narativ „nového zlatého věku globálního obchodu“ (který, jak trefně poznamenává UnHerd, může být „zlatým věkem – otázkou je ale pro koho?“), Tokio vypadá jako žák, který se bojí zkoušejícího. Tento přístup ale může mít dlouhodobé důsledky, a to jak pro japonskou důvěryhodnost v očích dalších partnerů, ale i pro ostatní státy, které zvažují, zda se americkému tlaku podřídit, nebo se mu postavit.