Jenže nejde o žádnou náhlou změnu. Evropa léta spala na vavřínech, zatímco Washington postupně měnil pravidla hry. Dnes už nestačí moralizovat. Evropa musí změnit sebe samu, nebo se smířit s úpadkem.
Není to poprvé, co Trump zpochybňuje základní principy transatlantického partnerství. Ale tentokrát už neřeční. Jedná. Tarify na evropskou ocel, hliník, auta. Výhrůžky 200% cel na francouzská a italská vína. Oslabení článku 5 NATO na pouhou podmíněnou nabídku: zaplať, nebo neochráním. V uniklých zprávách americké administrativy zazněly výroky jako „Evropané jsou darmožrouti“ nebo „nenávidím, když zase musíme zachraňovat Evropu“. To už není jen rétorika. To je doktrína.
Zatímco evropští lídři se topí v rétorice, nový kanadský premiér Mark Carney jedná. Jeho slova jsou syrová, ale realistická:
„Budeme muset dramaticky snížit naši závislost na Spojených státech. Budeme muset otočit své obchodní vztahy jinam. A budeme muset dělat věci, které byly dosud považovány za nemožné, a dělat je rychlostí, jakou jsme po generace nezažili.“
Evropa nic takového neříká. A už vůbec nedělá. Místo toho čeká, že Trump odejde. Ale co když neodejde? A co když příště přijde někdo ještě horší?
Evropa žije z přebytků v obchodu se Spojenými státy. Ale právě tato závislost je její slabinou. Když USA zavedou cla, evropské zboží se stane nekonkurenceschopné. A co hůř, kdyby Amerika „vytáhla zástrčku“ a omezila přístup Evropy na své finanční trhy, došlo by k okamžitému kolapsu evropské ekonomiky. To je tvrdá realita. A žádné projevy Ursuly von der Leyen nebo Emmanuela Macrona ji nezmění.
Wolfgang Münchau v článku pro UnHerd trefně píše: „Evropa, kterou znám, je pohodlná, ale rozdělená, což není kombinace příznivá pro změnu.“
Fragmentované parlamenty, neschopnost shodnout se na společném směru, závislost na dotacích a přebujelá byrokracie - to vše brání tomu, aby EU reagovala rychle, pružně a efektivně. Politici sice mluví o „strategické autonomii“, ale nejsou ochotni obětovat žádné pohodlí, které by tato autonomie skutečně vyžadovala, tedy vyšší výdaje na obranu, nižší sociální dávky, méně regulací a větší prostor pro podnikání.
Psali jsme:
Evropa by mohla zareagovat tak, jak doporučuje Carney: změnit ekonomický model, zvýšit vnitřní spotřebu, oživit podnikatelské prostředí, deregulovat a aktivně podporovat soukromé investice. Mohla by začít propagovat euro jako alternativní světovou měnu. Mohla by se stát centrem nové ekonomické rovnováhy. Ale nic z toho se nestane, pokud nenastane vůle obětovat současné pohodlí pro dlouhodobou nezávislost.
Nejpravděpodobnější scénář? Evropa zaplatí „výpalné“ za americkou ochranu, bude dál naříkat, ale nic podstatného nezmění. A Donald Trump? Ten zvítězí nejen politicky, ale i systémově.
Evropa dnes stojí na rozcestí. Buď se stane skutečným geopolitickým aktérem, schopným samostatného jednání, anebo zůstane závislou periferií amerického impéria. Čas rozhodování je právě teď. Dřív, než Trump vyhlásí další „Den osvobození“. Tentokrát ne od diktatury, ale od povinnosti brát Evropu vážně.
(Böhm, UnHerd.com, repro: FXstreet)
