Ale éra, kdy Evropa mohla počítat s USA, se může blížit ke konci. Bez ohledu na to, kdo vyhraje listopadové prezidentské volby v USA, pozornost Washingtonu se přesouvá k Pekingu a Indo-Pacifiku. Pokud by se Donald Trump vrátil do Bílého domu, je možné, že by USA mohly zpochybnit svůj závazek vůči NATO – nebo dokonce z aliance úplně vystoupit, což je scénář, který bude viset nad červencovým summitem k 75. výročí bloku ve Washingtonu.

Evropa by mohla brzy čelit svým hrozbám sama. Moskva rozpoutala první velkou pozemní válku v Evropě od druhé světové války s cílem obnovit své impérium, které zahrnovalo země, které jsou nyní členy Evropské unie. Pokud by válka na Blízkém východě přerostla v rozsáhlejší konflikt, mohlo by to do EU vyslat nové vlny migrantů. Evropa se také stala jevištěm soupeření mezi USA a Čínou, přičemž válka na Ukrajině je prvním dějstvím soutěže mezi západním řádem a blokem vedeným Čínou, který se ho snaží revidovat nebo zničit.

Problémem pro Evropany, jak mnozí jejich lídři a myslitelé ochotně přiznají, je, že jsou většinou nepřipraveni na svět tvrdé moci. EU byla navržena tak, aby vyloučila válku z kontinentu, a absence velkých válek v Evropě mezi lety 1945 a 2022 – což je pozoruhodně dlouhé období míru z historického hlediska – se zdála dokazovat úspěch tohoto projektu. Ale někde po cestě Evropané také začali věřit, že válka zmizí i jinde – a pokud ne, Američané je vždy ochrání. Jak řekl šéf zahraniční politiky EU Josep Borrell na univerzitě Georgetown v březnu: „Bylo to skoro, jako by Evropané říkali: ‚Pro válku, prosím, volejte USA.'"

Teoreticky je EU s 450 miliony obyvatel jedním z hlavních mocenských bloků světa. Její kolektivní HDP je druhé největší po Spojených státech a asi desetkrát větší než ruské. Mnoho jejích členů, zejména těch geograficky blízkých Rusku, má tvrdý, strategický pohled na svět. Ale celkově vzato Evropa neproměnila své ekonomické zdroje v geopolitickou moc takového druhu, který by například mohl Moskvu udržet pod kontrolou samostatně.

Pocit, že evropská dlouhá dovolená od válek skončila, je v evropských metropolích hmatatelný. Po invazi Ruska na Ukrajinu v roce 2022 německý kancléř Olaf Scholz vyhlásil Zeitenwende – změnu epochy. Ještě dramatickější bylo varování francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, že Evropa „může zemřít", pokud se nepřizpůsobí dostatečně rychle.

Otázkou tedy zůstává: Může Evropa zajistit svou vlastní bezpečnost a pokračující prosperitu s menší podporou USA – a naučit se, jak se samostatně orientovat ve světě, který Borrell nazval „zapomenutou tvrdostí světa"?

Evropa čelí výzvě, jak se stát samostatnějším a odolnějším geopolitickým hráčem ve světě, kde tradiční alianční vazby s USA už nemusí být tak pevné jako dříve. K tomu bude zapotřebí nejenom politické vůle, ale také významné investice do obrany, diplomacie a strategické autonomie.

Prvním krokem může být zvýšení výdajů na obranu v rámci jednotlivých členských států EU. Německo již po ruské invazi na Ukrajinu oznámilo významné navýšení svého obranného rozpočtu, což je významný posun pro zemi, která dlouho upřednostňovala ekonomickou sílu před vojenskou kapacitou. Ostatní evropské státy by měly následovat tento příklad a více investovat do svých ozbrojených sil, aby byly schopny čelit hrozbám bez nutnosti spoléhat se na USA.

Evropa vstupuje do fáze osvobození od amerického poručenství

Dalším klíčovým prvkem bude posílení evropské jednoty. Politická a ekonomická integrace musí být doplněna o hlubší vojenskou a bezpečnostní spolupráci. Vytvoření skutečně jednotné evropské obranné politiky by mohlo být zásadním krokem k dosažení tohoto cíle. To zahrnuje nejen sdílení zpravodajských informací a koordinaci vojenských operací, ale také společné investice do výzkumu a vývoje obranných technologií.

Evropa by měla také více angažovat své diplomatické síly a usilovat o rozšíření svého vlivu mimo své hranice. To znamená nejen aktivní účast na řešení globálních konfliktů, ale také budování strategických partnerství s dalšími významnými hráči, jako jsou Indie, Japonsko nebo Austrálie. Taková partnerství mohou pomoci Evropě čelit rostoucímu vlivu Číny a Ruska a zajišťovat stabilitu v různých regionech světa.

Kromě vojenských a diplomatických opatření bude důležitá také ekonomická odolnost. Evropa musí diverzifikovat své energetické zdroje a snížit závislost na dodávkách z Ruska. Investice do obnovitelných zdrojů energie a budování infrastruktury pro energetickou bezpečnost mohou hrát klíčovou roli v tomto procesu. Kromě toho je nutné posílit vnitřní trh EU a podporovat inovace a technologický pokrok, aby se Evropa stala konkurenceschopnější na globálním trhu.

Jedním z dalších hlavních problémů, kterým Evropa čelí, je neochota mladých lidí podílet se na obraně. S tím souvisí i výrazný pokles fyzické zdatnosti dětí, což má dopad na schopnost budoucí generace zvládat krizové situace. Evropské státy sice plánují ve svých obranných rozpočtech nákup materiálu a zbraní, ale opomíjejí důležitost výchovy dětí a mladých lidí k obraně a zvládání krizových situací.

Mladí lidé tráví stále více času na sociálních sítích a ve virtuální realitě, což vede k odmítání zodpovědnosti a neochotě bránit svou zemi. Společnost se mění a lidé často očekávají, že se o ně někdo postará, aniž by sami byli ochotni převzít zodpovědnost. Tento trend je alarmující, protože v případě válečných konfliktů může být evropská obranyschopnost oslabena nedostatkem motivovaných a fyzicky zdatných jedinců.

Dalším významným problémem je politická polarizace Evropy. Kontinent se rozděluje na extrémní levici a pravici, což se projevuje neustálými zvraty ve volebních výsledcích jednotlivých zemí. Tento politický chaos komplikuje schopnost Evropy čelit výzvám, které ji čekají. Stabilní politické vedení je klíčové pro efektivní reakci na bezpečnostní hrozby a udržení soudržnosti.

Pokud chce Evropa zvládnout budoucí válečné problémy, bude muset najít způsoby, jak zapojit mladou generaci do obranných aktivit a posílit jejich fyzickou a psychickou připravenost. To zahrnuje nejen změnu vzdělávacích programů, ale také podporu aktivit, které rozvíjejí fyzickou kondici a občanskou zodpovědnost.

Je otázkou, zda Evropa bude schopná překonat tyto výzvy a udržet si svou bezpečnost a stabilitu. Klíčové bude nalezení společné vize a strategie, která sjednotí různé politické proudy a zapojí všechny generace do společného úsilí o obranu kontinentu. Evropští lídři budou muset prokázat odvahu a rozhodnost při řešení těchto složitých problémů, aby zajistili bezpečnou a prosperující budoucnost pro své občany.

Závěrem lze říci, že Evropa stojí na křižovatce a čelí historické výzvě. Budoucnost kontinentu bude záviset na schopnosti evropských lídrů přijmout a realizovat strategie, které zajistí bezpečnost a prosperitu bez spoléhaní na tradičního spojence za oceánem. Je to úkol, který vyžaduje odvahu, jednotu a odhodlání, ale je nezbytný pro udržení evropského vlivu a stability v měnícím se světě.