Návrat Donalda Trumpa do Bílého domu s sebou přinesl něco víc než jen změnu rétoriky. Přinesl cla, která by podle Kaletského mohly představovat největší daňové zatížení v USA od druhé světové války. 

„Trumpova enormní cla budou představovat největší zvýšení amerických daní od šedesátých let a možná dokonce od druhé světové války,“ píše Kaletsky ve svém komentáři publikovaném na britském serveru UnHerd.com.

Odhady dopadu tohoto fiskálního utažení se pohybují mezi 300 až 800 miliardami dolarů ročně, což odpovídá 1–3 % HDP Spojených států. Taková zátěž je podle Kaletského prakticky jistou cestou k recese, která má dle jeho odhadů začít již ve třetím čtvrtletí roku 2025.

Začátek tohoto vývoje se již projevuje: propad amerického indexu S&P 500 o -10,5 % během dvou dnů je podle Kaletského něco, co se stalo pouze třikrát od roku 1952 (v letech 1987, 2008 a 2020). Všechny tyto případy byly předzvěstí masivních propadů akciových trhů. I když to může být jen náhoda, historické paralely jsou varující.

Kaletsky přináší tři možné scénáře, jak odvrátit přicházející krizi. A u všech nachází zásadní nedostatky.

Prvním je agresivní snížení úrokových sazeb Fedem. V době, kdy americká inflace směřuje k 4 % a více, by takový krok jen zafixoval vysokou inflaci a vedl k růstu výnosů z dluhopisů a poklesu hodnoty akcií, míní Kaltsky. Druhým nedostatkem jsou masivní daňové škrty Kongresem. Ve stávajícím politickém rozložení se však podle Kaletského jeví jako nemožné dosáhnout konsenzu mezi republikány v Senátu a Sněmovně reprezentantů. V neposlední řade jde pak o agresivní fiskální stimulace mimo USA. A právě zde se Kaletsky obrací k Evropě a Číně.

Kaletsky tvrdí, že pokud se má svět vyhnout „katastrofě ve stylu roku 2008“, budou muset Evropa a Čína jednat rychle a rozhodně. Ne odvetnými cly, ale růstovým balíčkem, který posílí domácí spotřebu a investice. Evropa by podle něj měla přestat s prázdným chlubením se „silnými odvetnými opatřeními“ a místo toho realizovat kombinaci daňových škrtů, vládních investic a cílených průmyslových subvencí.

„Vedoucí představitelé Evropské unie se chlubili svým ‚silným plánem na odvetu‘, ale potřebují plán, jak kompenzovat ztrátu amerického exportu posílením domácí poptávky,“ míní Kaletsky.

Tato věta přesně vystihuje jádro problému, kdy Evropa hraje roli reaktivní síly místo toho, aby převzala iniciativu a investovala do vlastní ekonomické odolnosti.

Je však Evropa v současném stavu vůbec schopná takové akce? Vysoká zadluženost některých států eurozóny, vnitropolitické třenice a nedůvěra mezi členy EU dlouhodobě brzdí ambicióznější fiskální kroky. Navíc silná závislost na vývozu (zejména Německa) činí Evropu extrémně zranitelnou vůči americkému protekcionismu.

Čína má v tomto směru o něco větší manévrovací prostor, i když její ekonomika čelí řadě vlastních strukturálních problémů. A přesto právě spolupráce těchto dvou ekonomických bloků by mohla být klíčem k vytvoření protiváhy americkému unilateralismu.

Hlavní poselství Kaletského analýzy je jasné. Nebezpečí nepředstavují jen samotná cla, ale nečinnost zbytku světa. USA pod Trumpem jdou cestou ekonomického izolacionismu, který může vyústit v recesi s globálními dopady. Pokud se však Evropa a Čína neodhodlají k rozhodným opatřením, budou spolupachateli této krize.

A právě v tom podle Kaletského možná spočívá ta největší výzva dneška. Odhodlat se k růstu, když všude kolem zuří strach.