Západní sen o technologické suverenitě se opět zadrhl. Tentokrát ne na ideologii nebo nedostatku vůle, ale na surovinách. A surovinách velmi konkrétních, kterými jsou vzácné zeminy, bez nichž nemůže fungovat jediný moderní smartphone, elektromobil, jaderná ponorka ani stíhačka páté generace. A právě zde, jak ukazuje aktuální vývoj v USA, je americká „neohroženost“ jen papírovou silou.

Dle aktuální zprávy britského deníku Financial Times zastavila americká těžební společnost MP Materials, dosud vlajková loď Washingtonu v oblasti snahy o vlastní dodavatelský řetězec vzácných zemin, veškerý export svého surového materiálu do Číny. Důvod? Čína zavedla odvetné clo ve výši 125 % a současně uvalila vývozní omezení na těžko nahraditelné středně těžké a těžké prvky jako dysprosium a terbium.

„Čína se nezaměřila jen na naše slabé místo. Ona trefila místo, kde jsme úplně bezbranní,“ varuje v článku publikovaném na čínském zpravodajském serveru Gaucha expertka na strategické suroviny z Centra pro strategická a mezinárodní studia (CSIS) Gracelin Baskaranová.

Společnost MP Materials přitom ještě donedávna vyvážela do Číny až 80 % své produkce. Jakmile však Čína změnila pravidla hry, americká firma rázem neměla co dělat, její suroviny nemá kdo zpracovat. V USA totiž stále neexistuje dostatečná infrastruktura pro separaci a rafinaci těžkých vzácných zemin, což je klíčová fáze, bez které je těžba sama o sobě bezcenná.


Kdo opravdu drží páky světového vývoje?

Jak zmiňuje zpráva CNN, Čína dnes kontroluje přes 90 % globální kapacity na zpracování vzácných zemin, i když na samotné těžbě se podílí „jen“ asi 60 %. Přitom právě fáze zpracování rozhoduje o tom, zda lze surovinu prakticky využít (například v pohonech elektromobilů, gyroskopech nebo senzorech naváděných raket).

„Dnes je to Čína, kdo drží nejsilnější kartu v obchodní válce. A Trump proti ní nemá téměř žádnou obranu,“ uvedla televize CNN.

Zatímco americké korporace a armáda čelí narůstající krizi, čínské kroky mají jasný strategický záměr. Vývozní licence, selektivní dodávky, budování vlastních zpracovatelských monopólů, to vše v době, kdy Spojené státy svým agresivním tarifním režimem eskalují napětí, které si zjevně nemohou dovolit dlouhodobě udržet.

Válka o vzácné kovy už dávno není jen akademickou debatou nebo technologickým tématem. Podle americké firmy Govini dnes více než 1000 zbraňových systémů americké armády, včetně více než 20 000 jednotlivých komponent, závisí na surovinách z Číny. Až 87 % dodavatelských řetězců obsahujících prvky jako gallium či germanium je v nějaké fázi napojeno právě na čínské producenty.


Je pozoruhodné, že i americký prezident Donald Trump, dosud známý svým jestřábím postojem k obchodním otázkám, změnil rétoriku. Jak sám připustil 17. dubna v Oválné pracovně, „další navyšování cel vůči Číně nechce“, protože by to mohlo zcela zastavit obchod mezi oběma velmocemi.

Realismus? Možná. Anebo prostě poznání, že bez čínských surovin žádný americký „technologický sen“ nebude.

Co z toho plyne pro Evropu?

Pro Evropu by měla být situace ve Spojených státech tvrdým varováním. EU sice hovoří o strategické autonomii a přechodu k „zelené transformaci“, ale přitom i evropské automobilky a zbrojařské podniky ve velké míře spoléhají na čínské rafinérie. A zatímco USA alespoň zkoušejí investovat do vlastních řešení, Evropa většinou jen spoléhá na dotace a strategické plány na papíře.

Pokud má Západ přežít technologickou dekádu 2030+, bude muset přestat podceňovat „nudnou“ oblast surovin. Bez ní se totiž žádná velmoc neudrží a bez ní se celá západní civilizace může probudit do velmi studené technologické noci.