Na tiskové konferenci v Růžové zahradě Bílého domu představil Donald Trump ikonického zástupce své voličské základny, kterým je bývalý automobilový dělníka z Detroitu Brian Pannebecker.
„Viděl jsem, jak jedna továrna za druhou v Detroitu a okolí zavírá,“ prohlásil Pannebecker s nadějí, že Trumpovy nové celní bariéry přivedou průmysl zpět. Ale právě tady začíná tragédie nové éry, protože návrat továren už totiž neznamená návrat pracovních míst.
Podle článku Wolfganga Münchaua publikovaném na britském serveru UnHerd nejde o záměrné klamání, ale o hluboké nepochopení, jak se svět průmyslu za posledních 30 let proměnil. „Výroba se vrátí, ale ne ten druh výroby, který zná Pannebecker,“ píše Münchau. A má pravdu. Továrny už nejsou dělnická doupata s tisíci zaměstnanci v montérkách. Jsou to tiché komplexy s roboty, senzory a hrstkou technicky vzdělaných operátorů v bílých košilích.
Příběh úpadku amerického a britského průmyslu je zároveň příběhem ekonomické ideologie, která ignorovala člověka. Teorie komparativní výhody Davida Ricarda předpokládala, že státy by se měly specializovat na to, co umí nejlépe, i za cenu, že ztratí jiné silné obory. To vedlo k tomu, že USA i Velká Británie opustily průmysl a otevřely dveře Číně a Německu.
Zatímco z makroekonomického pohledu „výherci globalizace získali více, než poražení ztratili“, jak Münchau s ironií poznamenává, politika funguje jinak, protože ji zajímají niloli průměrné, ale mediánové příjmy. A ty šly v tradičních průmyslových oblastech dolů. Právě tento propad vedl ke vzpouře voličů – k Brexitu, k Trumpovi, k rostoucí radikalizaci.
Zatímco 20. století patřilo montážním linkám, 21. století bude patřit chytrým továrnám, především konceptu známému jako Industry 4.0. „Nejlépe si je představíte jako internet věcí aplikovaný na výrobu,“ vysvětluje Münchau. V takových továrnách stroje samy hlásí poruchy, objednávají díly a optimalizují výrobu v reálném čase. Lidé zde budou spíš programátory a datovými analytiky než dělníky.
A právě tady padá Trumpova vize. Tarify možná přinutí firmy stavět továrny v USA, ale kdo v nich bude pracovat? Určitě ne členové odborového svazu UAW, ale technologicky gramotní absolventi připomínající víc zaměstnance Silicon Valley než montéry z Detroitu. „Ti lidé se nevrátí do továren, protože takové továrny už neexistují,“ píše Münchau.
Zatímco Spojené státy se díky levné energii z frakování, plynu a zbylým jaderným kapacitám možná na revoluci Industry 4.0 připraví, Evropa (zejména Německo) je ve slepé uličce. Uzavřené jaderné elektrárny, konec levného plynu z Ruska a nedokončené sítě 5G znamenají, že Evropa technologicky zaostává. „Zatímco Evropa bojuje s rozšířením 5G, Čína už testuje 6G,“ varuje Münchau.
Navíc, zatímco Evropa svazuje průmysl dekarbonizačními cíli a net-zero politikami, Čína staví megadamy, které zásobí průmysl levnou energií. Nový projekt na řece Yarlung Tsangpo má generovat 60 gigawattů, což je třikrát více než současná Tří soutěska, největší přehrada světa.
Psali jsme:
Chris Vitale, třetí generace dělníků z automobilky, který s Pannebeckerem navštívil Trumpovu show, řekl novinám Detroit News, že deindustrializace „vydlabala jeho komunitu zevnitř“. A právě to je pointa. Ani návrat výroby už nezachrání společnost, která ztratila sociální tkanivo. Nové továrny nebudou vytvářet sousedství, spolky, fotbalové kluby ani školní rozvrhy podle směn. Budou to izolované, datem řízené komplexy na okraji měst, kam pracovník přijde, přihlásí se přes rozhraní a zase zmizí.
Trumpova strategie má šanci uspět, ale ne tak, jak si představují jeho voliči. Starý průmysl se nevrátí. Vrátí se investice, technologie a možná i dominance v inovacích. Ale dělníci z Detroitu už nedostanou zpátky svou práci, své rodiny, ani své komunity.
Jak píše Münchau: „Pokud Trump uspěje, jsem si naprosto jistý, že to bude naprostý šok.“ A ten šok už není jen americký. Je to výstraha i pro nás Evropany, kteří věříme, že změna může být řízena formuláři, dotacemi a hesly o klimatické neutralitě. Průmysl budoucnosti na nás čekat nebude.
(Kovář, UnHerd.com, foto: zai)
