Na první pohled to vypadá jako obyčejný pahorek, takzvaný „tell“, což je typická navršenina vzniklá tisíciletým lidským osídlením. Ale když britský archeolog James Mellaart v roce 1958 začal zkoumat Çatalhöyük, rychle se ukázalo, že jde o něco mimořádného.
Tato neolitická osada, ležící v centrálním Turecku, byla osídlena od 7. po 6. tisíciletí př. n. l., tedy více než 8 000 let před dneškem. Ve své době šlo možná o největší známou lidskou osadu na světě, s populací odhadovanou až na 5 000 – 8 000 lidí.
Ale to, co dělá Çatalhöyük opravdu fascinujícím, není jeho stáří, nýbrž způsob života jeho obyvatel.
Domy v Çatalhöyüku byly těsně nalepené na sebe a tvořily jakousi souvislou hmotu z nepálených cihel. Do jednotlivých obydlí se vstupovalo ze střechy, skrz otvor s žebříkem. Ve městě nebyly žádné ulice a lidé se pohybovali po střechách, což zajišťovalo zároveň bezpečí i přehled.
Zdejší společnost zjevně postrádala hierarchii. V domech nevidíme žádné známky rozdílů mezi „elitami“ a „běžnými obyvateli“. Každé obydlí má přibližně stejnou velikost, podobnou výzdobu a přístup ke stejným zdrojům.
Ani centrální chrámy zde nenajdeme. Duchovní život se odehrával v domácím prostředí. Každé obydlí obsahovalo oltáře, malby, sošky a někdy i pozůstatky předků pohřbené přímo pod podlahou.
Jedním z nejznámějších aspektů Çatalhöyüku je bohatá symbolika spojená s plodností, smrtí a reinkarnací. Mezi nejčastější motivy patří:
• sošky sedící bohyně (pravděpodobně symbolizující matku-zemi),
• býčí rohy (umístěné v interiéru jako totemy),
• malby s figurami lovců, ptáků, ale i abstraktními vzory.
V některých domech byly objeveny malby mrtvých postav obklopených supy připomínající motivy z Göbekli Tepe. To vede některé badatele k myšlence, že rituály spojené s mrtvými a koncept „nebe jako domova duší“ sahají hluboko do neolitu.
Záhadou Çatalhöyüku je, že tato osada nevedla přímo ke vzniku města ve smyslu státu. Přestože šlo o hustě osídlenou a organizovanou komunitu, nenásledoval po ní žádný centralizovaný systém. Tedy alespoň ne v bezprostřední blízkosti a době.
Psali jsme:
To vedlo archeology jako Iana Hoddera, který lokalitu zkoumá od 90. let, k myšlence, že městský život může existovat bez státu, bez vládců a bez války. A právě v tom je Çatalhöyük unikátní: ukazuje, že urbanismus a spolupráce nejsou nutně výsledkem donucení či elity.
Co se stalo dál?
Çatalhöyük byl po více než tisíc let postupně opuštěn. Nevíme proč. Možná změna klimatu, vyčerpání zdrojů nebo kulturní transformace. Ale jeho vliv přetrval a model sdíleného prostoru a symbolického života přežívá v jiných neolitech. A možná také i v naší paměti jako mýtus o ztraceném městě harmonie, které existovalo dřív, než jsme znali písmo nebo krále.
(vlk, prvnizpravy.cz, repro: youtube)
