V minulých stoletích se jak na trůnech, tak později v politických funkcích objevovaly mimořádné ženy. Například Marie Terezie rozhodně nebyla jen „tchyní Evropy“, ale především skvělou panovnicí, která právě postrádala to královské EGO ženoucí a současně omezující muže – vladaře a šťastným výběrem svých pomocníků a rádců dokázala zabránit roztrhání Rakouska. Nebo M.T .– Margaret Thatcherová  uspěla tam, kde muži selhali. Golda Meierová se také nestala ministerskou předsedkyní izraelské vlády nějakou náhodou. Všechny tři dokázaly vést své země ve velmi složitých situacích včetně války.

V dnešní době se obávám, že schopnosti jsou nahrazovány nároky. Nárokovat pro ženu post prezidentky po třech mužích by bylo přece v duchu doby. Pak by se mohlo lehce stát, že zvítězí „pokrok“. Takovým  produktem  dnešního pokroku mi připadají „řidičky“ EU, a to mě děsí. Srdce, cit, smysl pro spravedlnost a noblesa těchto žen vede Evropu ke konci její kultury a možná i obyvatel. Zatím nikdo není schopen ani dohlédnout ani odhadnout, kam nás jízda na tygrovi dnes nejmocnějších žen Evropy zavede.  Také hrozí proměna, kterou jsme zažili a zažíváme s nástupem do funkcí třeba u našich europoslankyň.  Jako bychom je před volbami viděli nasvícené pouze z jedné strany. S funkcemi se začala ukazovat ta, co byla skryta ve stínu.

Myslím, že nejsem sám, co nevychází z překvapení. V tomto ohledu mi muži připadají lépe čitelní, i když o překvapení zde také není nouze. Přesto nepochybuji o tom, že máme ženy, které by prezidentský úřad zvládly dobře – jen jak je poznat?   V komentáři, na který reaguji, autor vybral dvě jména – Alena Vitásková a Lenka Procházková. Vybral bych je také a přidal Markétu Šichtařovou, i když vím, že tento návrh již napsaný někým jiným s díky odmítla. Škoda. Tak přemýšlejte, zatím je skutečně dost času.

Možná, že jednou bude 21. století nazýváno stoletím žen. Zatím se to tak vyvíjí.