Prožili jsme komunismus s jeho velkými ideály a nevábnou realitou, která naši zemi přivedla k historickému úpadku. Zvládli jsme bezprecedentní transformaci zpět ke svobodné společnosti a tržní ekonomice. Absolvovali nekonečné spory a debaty o tom, jak toho dosáhnout. Vyzkoušeli jsme, co funguje, a co nikoliv. Všechno tady už bylo. Dnes se zdá, že jsme znovu na začátku, jako  by se nic nestalo. Zelený kryptokomunismus kvete a je v plné síle importován ze Západu a zaléván milióny z veřejných prostředků. Dnes nám mladí hlasatelé teorií „nerůstu“  štědřeplacení z Evropské unie, našimi ministerstvy školství a životního prostředí a Sorosovými nadacemi, šíří na školách, kam byli oficiálně vpuštěni, naší mládeži nesmysly o potřebě zániku kapitalismu a jeho nahrazení kolektivním vlastnictvím zaměstnanců a nastolením nirvány, kde každý dělá jen to, na co má chuť a co se mu líbí.

Zapomněli jsme, k jakému úpadku nás přivedlo centrální plánování a státní dirigismus, který se vměšoval do všech stránek života lidí, a ignorujeme, že k prosperitě nás přivedly pouze svobodný trh a občanské svobody. A tak tolerujeme zelené absurdity, které pod pláštíkem boje s údajnou klimatickou změnou znovu nastolují neblahé poměry dob dávno minulých. Nikdo neprotestuje, jako bychom si tím vším už dávno jednou neprošli.

Zapomněli jsme, jak jsme byli našimi rodiči vychováni, jakou oporou nám v dětství bylo zázemí rodiny, její řád a tradice. Přijímáme názor, že to bylo špatně, že je to třeba odmítnout, opustit. Jsme schopni na místo tatínka a maminky dosadit rodiče 1 a rodiče 2, necháme si vnutit 100 pohlaví a podobné další zrůdné nesmysly. Vážně o tom diskutujeme a volíme partaje, které to prosazují.

V dobách komunismu kolovalo mezi vojáky základní služby pořekadlo, které úžasně vystihovalo absurditu tehdejšího vypjatého militarismu – „těžko na cvičišti, lehko v epicentru“. Dnes podobná moudra vážně pronášejí naši nejvyšší vojenští představitelé a chystají se na válku s jadernou velmocí, jako by ji bylo možné vyhrát. Všichni na to pasivně koukáme, jako by nešlo o samotnou naši existenci.

Okázale slavíme státní svátky 28. října a 17. listopadu, kdy jsme získali svobodu a demokracii, a přitom právě ti, kteří mají Masaryka a Havla nejvíce  plnou pusu, zcela nepokrytě horují pro maximální předání moci nad našimi životy do ciziny. Dnes prosazují euro ne proto, že by byli přesvědčeni o jeho ekonomické výhodnosti pro naši zemi – to je jim zcela lhostejné. Chtějí, aby nám radši znovu  vládl Berlín a Brusel než domácí opozice, která sílí. Tři sta let habsburského útlaku, jak se říkávalo, německá a sovětská okupace – to dnes, zdá se, něco říká už jen málokomu. Balamutí nás, že se nám jako provincii bude dařit lépe, než když si vládneme sami.

Prožili jsme Mnichov, zažili jsme srpen 1968. O spojencích ze všech azimutů bychom si proto neměli dělat iluze a měli vědět, že rozhodují především podle svých zájmů,a počítat s tím. Zklamání v této oblasti už bylo dost. Z pozice provincie nebo protektorátu nám zbydou pouze oči pro pláč. Ani pivní řeči v hospodě si na rozdíl od minulosti nebudeme moci dovolit. Pivo je a už bude drahé a hospody v důsledku toho zaniknou.

Americký filosof George Santayana řekl, že kdo se nepoučí z historie, je odsouzen ji opakovat.  Na našem příkladu se zdá, že měl bohužel pravdu.