Tradičně k tomu v naší zemi slouží takzvané mediální rady. V daném okamžiku jsou aktuální zejména dvě rady, dozorující veřejnoprávní média – Českou televizi a Český rozhlas. Tzv. velká rada, tedy ta pro rozhlasové a televizní vysílání, která dříve vzbuzovala nejvíc úvah o politizaci těchto orgánů, byla před víc než deseti lety, právě díky své politické nezávislosti a snaze nenechat se zotročit tehdejší politickou věrchuškou  -  naprosto bezprecedentně politicky – a jak posléze soudy zjistily, i protiprávně – rozprášena. Od té doby její význam poklesl do hlubin poslušného úřednického přitakávání mocenským zájmům.

Dnes se ale věnujme oněm dvěma menším, ale nikoli nevýznamným radám veřejnoprávního rozhlasu a televize. Protože právě v těch se bude podstatné množství členů nově volit. Nové či staronové strany, které usedly ve vládě, velice touží mít v těch radách své lidi, kteří budou mít za úkol hlídat tam jejich zájmy. Týká se to samozřejmě hnutí Ano a Lidovců. Sociální demokracie má svých stoupenců v oněch radách značné množství, a je tedy žádoucí jejich vliv kompenzovat z koaličních zdrojů. To zní na první poslech logicky, ale bližší zamyšlení staví zásadní otazník: K čemu takové rady tedy vlastně jsou? Po tzv. televizní krizi v zimě 2000 se dokonce změnil zákon o České televizi, aby prý byla zajištěna větší apolitičnost mediálních rad a aby byla vyloučena bezprostřední spjatost jejich členů na stranické sekretariáty.

Co je dnes výsledkem? Každý radní či kandidát na tu funkci má naprosto čitelný genus, který ho váže k „vysílající“ straně. Směšná hra na občanskou společnost, spočívající v tom, že kandidáty nenominují přímo strany, ale různé spolky či sdružení, jen podtrhuje pokřivenost celého systému. Všichni vědí, že pan XY, vyslaný do rady svazem rybářů, je přece švagrem předsedy strany Z, a bude tedy i vyslancem jeho jasných politických zájmů. Takto zvolení radní pak jenom mechanicky přenášejí zájmové boje „svých“ partají do prostředí mediální rady a takzvaně vyvažují, tzn. starají se, aby papaláši právě z jejich strany byli co nejvíc na obrazovce a měli tak co největší bonus pro příští volby. O nic jiného totiž nejde a ani ze zákona jít nemůže. Pravomoc Rady České televize a Rady Českého rozhlasu totiž tkví v jediném: Rada může odvolat starého a jmenovat nového ředitele té instituce. Cokoli činí nad to, činí neformálně, a de facto zneužívá svoji pozici. Všechny zákulisní zásahy radních do vysílání jsou nepřijatelné, avšak právě kvůli nim je vždy před volbou o místa v těch radách taková politická pranice. Ani letos tomu není jinak. Partaje se už řadu týdnů nedokážou dohodnout, kterého včelaře, sportovce či umělce do rady vyšlou. Proč asi?

Řešení se nabízí jen jedno: rady veřejnoprávních médií zrušit bez náhrady, nechat volbu vedení těchto médií na parlamentu a podřídit jejich chod Nejvyššímu kontrolnímu úřadu. Ušetřilo by se mnoho milionů za prebendy radních a činnost jejich sekretariátů, a navíc by se projasnila a zpřehlednila sama struktura fungování těchto dvou klíčových mediálních institucí. Je příznačné, že k tak sice revolučnímu, ale v zásadě jednoduchému a hlavně nejlepšímu kroku nenašly odvahu ani nové politické subjekty, které vpadly na naše parlamentní hřiště se slibem, že prý udělají všechno jinak, než se činívalo doposud - aby bylo líp…

Petr Žantovský