Až roku 1950 byly vrchní soudy zrušeny a Nejvyšší soud přesunut z Brna do Prahy z důvodu penzionování režimu nepohodlných soudců. Roku 1969 se obnovila čtyřstupňová soustava. Pod československým Nejvyšším soudem vznikly dva nejvyšší soudy republik. Po rozdělení Československa se republikový nejvyšší soud přejmenoval na Vrchní soud v Praze pro Čechy a 1996 vznikl Vrchní soud v Olomouci pro Moravu a Slezsko.

Většina řízení začíná u okresních soudů, odvolání řeší soud krajský. Věci méně obvyklé začínají u soudů krajských a odvolání řeší vrchní soud. Jako je dobrý lékař, který určitou věc operuje často, i soudce získá zkušenost opakováním určitých sporů. To si uvědomili na Slovensku, kde je třístupňová soustava. Proto stanovili, že věci, které začínaly v době Československa na kraji, začínají jen u okresního soudu v krajském městě s působností pro celý kraj.

Zrušení vrchních soudů a státních zastupitelství má smysl, budou-li všechny případy začínat u všech okresních soudů. To však odbourá specializaci soudců a státních zástupců v závažných věcech, jež se v okrese vyskytují řídce. Proto je navrhováno, aby místo dvou vrchních soudů bylo utvořeno 8 či 14 soudů a státních zastupitelství, které se sice budou jmenovat okresní, ale s krajskou působností, a jež budou řešit věci, které dnes v prvním stupni soudí krajský soud. Než jít cestou kočkopsů, tedy krajských soudů co do působnosti, ale okresních podle názvu, je lepší přenést z krajských soudů na všechny okresní soudy spory, u nichž to lze, a pro zbytek ponechat zmenšené prvoinstanční úseky krajských soudů. Pak nevznikne spor, co má řešit skutečný okresní soud a co okresní soud pro celý kraj. Specializovaná prvoinstanční agenda se nechá kraji a zachovají se vrchní soudy.

Občanovi nic nepřinese, když se tabule vrchního soudu a státního zastupitelství zahodí a jeho soudci se přesunou na krajský soud, jinak budou dělat to samé. Krajský soud se rozdělí na krajský soud, který se tak bude jmenovat a bude řešit odvolání, a na soud s působností pro kraj řešící prvoinstanční věci, ale s názvem okresní soud. Jen se nebude moci věřit názvům – některý soud s působností krajskou se bude jmenovat okresní. Navíc žádný okresní soud v sídle krajského soudu dnes nemá ve své budově dostatečné prostory, aby se k nim mohl přesunout prvoinstanční úsek krajského soudu. Tento úsek by stejně zůstal ve stávajících budovách, jen s jinou cedulí. Zrušení vrchních soudů a státních zastupitelství si vyžádá náklady na realizaci a přitom nezrychlí soudní řízení. To umožní až jednodušší procesní předpisy. Zastánci rušení vrchních soudů tvrdí, že odpadnou spory o to, co má řešit v prvním stupni okresní a krajský soud. Pokud však budou zřízeny nové okresní soudy s krajskou působností, tyto spory neodpadnou. Budou se nově vést mezi normálním okresním soudem a okresním soudem pro celý kraj.

V roce 2011 se zveřejnil návrh na zrušení vrchních státních zastupitelství, aniž se zruší vrchní soudy. Návrh vychází z pochopení situace, že změna ústavy, která je nutná pro změnu soudní soustavy, je obtížná. Státní zastupitelství však může být reorganizováno pouhým obyčejným zákonem.

Návrh je nový v tom, že státní zastupitelství opouští organizaci soudů jako určující pro analogickou organizaci státního zastupitelství. To, že u soudu působí totožné státní zastupitelství a ne jiné, pokud právní předpis nestanoví jinak – ovšem jen jako výjimku, je jedna z hlavních zásad, které přinesl zákon o státním zastupitelství z roku 1993. Zákon vyjádřil ideu, že organizace státního zastupitelství je závislá na organizaci soudů, jako funkčně nejbližších orgánů. Návrh na zrušení vrchních státních zastupitelství je průnikem zájmu policie, která nemá vrchní (zemský) stupeň, přizpůsobit organizaci státního zastupitelství analogicky svým celostátním útvarům policie. Policie si dlouhodobě stěžuje, že celostátní útvary (Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality) musí kooperovat se dvěma vrchními státními zastupitelstvími. Návrh nejvyššího státního zastupitelství vychází vstříc těmto požadavkům policie a popírá dlouhodobou snahu vázat statutární poměry státního zastupitelství analogicky na soudy, pokud není z povahy věci nutný odlišný přístup. Jde o zpolicejnění organizace státního zastupitelství.

Navíc výrazně mocensky posílí Nejvyšší státní zastupitelství, které nově získá působnost vrchních státních zastupitelství, především dozor nad vyšetřováním závažné finanční kriminality a dohled nad činností krajských státních zastupitelství. Přitom zákon o státním zastupitelství roku 1993 cíleně zrušil princip monokracie prokuratury, kdy generální prokurátor mohl dávat závazné pokyny v jakékoliv věci jakémukoliv prokurátorovi. Tento princip byl v komunistických zemích zaveden po vzoru stalinské sovětské prokuratury, která byla nástrojem kontroly ústřední komunistické moci nad formálně decentralizovaným sovětským systémem různých stupňů místní vlády v čele s volenými radami (sověty). V rámci odsovětizace systému veřejné žaloby zákon z roku 1993 striktně rozdělil soustavu státního zastupitelství do čtyř oddělených stupňů s tím, že umožnil výkon dohledu vyššího stupně státního zastupitelství jen nad bezprostředně podřízeným. Nejvyšší stání zástupce tak mohl ovlivnit činnost vrchních státních zastupitelství, ale ne nižších. To byla reakce nového demokratického státu proti obrovskému soustředění moci u bývalého generálního prokurátora. Nyní se nejvyšší státní zástupce postavení generálního prokurátora zrušením vrchních státních zastupitelství přiblíží. Neboť bude moci přímo řídit působnost Nejvyššího státního zastupitelství, které převezme i působnost vrchních státních zastupitelství, a v rámci dohledu bude moci výrazně ovlivňovat činnost krajských státních zastupitelství. Skrze dohled nad dohledem bude fakticky ovlivňovat prostřednictvím krajských i okresní státní zastupitelství. To v situaci, když dohled nad dohledem je založen jen podzákonným předpisem – vyhláškou Ministerstva spravedlnosti. Přitom zákon se vůbec o tomto institutu nezmiňuje a je tedy na místě uvažovat o nezákonnosti a neústavnosti takové vyhlášky.

To je sovětizace naší veřejné žaloby za situace, kdy není zavedena odpovědnost nejvyššího státního zástupce jako součásti výkonné moci demokraticky legitimovanému orgánu moci v parlamentní demokracii – Parlamentu. Takovou odpovědnost měl dřívější generální prokurátor, byť byla do roku 1989 formální, ale po demokratickém zvratu již byla reálná. Pro demokratický stát je nebezpečné posilovat mocenské orgány bez demokratické kontroly. I u soudů, které jsou nezávislé na parlamentu i výkonné moci, působí jako projev demokracie systém porot nebo laických přísedících. Ale kde je demokratická vazba státního zastupitelství na lid jako suveréna ve státě? Zde lze vzpomenout Hayekova varování před libovůlí veřejných autorit: „Stále širší a širší pravomoci jsou svěřovány novým autoritám, které aniž by byly vázány pevnými pravidly, mají téměř neomezenou libovůli...“.

Parlamentní demokracie je založena na odpovědnosti vládní složky výkonné moci parlamentu, u nás Poslanecké sněmovně. Naše ústava do vládní složky výkonné moci řadí státní zastupitelství. Z ústavy plyne, že vláda je i za činnost státního zastupitelství odpovědna Poslanecké sněmovně. Nástroje kontroly Poslanecké sněmovny nad činností vládní složky výkonné moci jsou různé. Poslanci mohou podávat na členy vlády interpelace, ale mohou tyto věci projednávat i na plénu Poslanecké sněmovny nebo ve svých výborech. Poslanecká sněmovna nemůže uložit závazně orgánu výkonné moci, jak má určitou věc řešit, ale může přijmout nezávazné usnesení, kterým něco doporučí či vyjádří názor na věc. Všechny státní orgány musí v demokracii unést veřejnou kritiku jako součást demokratického státního režimu. K veřejné kontrole patří i projednávání věcí veřejného zájmu v parlamentu. To platí i vůči státnímu zastupitelství. Státní zastupitelství nemůže mít nadměrné pravomoci, které by jej stavělo na pozici čtvrté moci ve státě, bez zodpovědnosti.

Nejde o nic nového. Ústavně právní výbor Poslanecké sněmovny již dříve projednával kauzu katarského prince i situaci, kdy Nejvyšší státní zastupitelství odňalo trestní stíhání Jiřího Čunka nepříslušnému Okresnímu státnímu zastupitelství v Přerově a přikázalo ji Okresnímu státnímu zastupitelství v Jihlavě. Ústavně právní výbor si vyslechl i vyjádření tehdejší nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké, která se nebála před poslanci hájit rozhodnutí svého úřadu. Státní zástupce si musí být vědom, že disponuje veřejnou mocí a že nakládání s mocí podléhá kontrole. Státní zastupitelství není v používání jemu svěřené části výkonné moci neodpovědné. Ani zákon nemůže zrušit ústavní odpovědnost vládní části výkonné moci Poslanecké sněmovně. Jestliže se výbor Poslanecké sněmovny zajímá o nakládání se svěřenou mocí státním zastupitelstvím, je takový zájem v souladu se základy parlamentní demokracie. Pokud orgán výkonné moci není schopen či ochoten legitimně zdůvodnit svá mocenská rozhodnutí, včetně dotazů poslanců, vystavuje se podezření, že není schopen svou činnost důvěryhodně obhájit. V takovém případě v parlamentní demokracii nastupuje otázka, zda může vláda unést odpovědnost za orgány výkonné moci, které neunesou veřejnou kontrolu.

Je nutné respektovat ústavu a její zařazení státního zastupitelství do vládní části moci výkonné. Přičemž vládní část výkonné moci podléhá principu odpovědnost Poslanecké sněmovny. Obyčejný zákonodárce nemůže oddělit státní zastupitelství od Ministerstva spravedlnosti a tím i od politické odpovědnosti vlády za činnost státního zastupitelství Poslanecké sněmovně, aniž by byly nastaveny jiné mechanismy, které odpovědnost této části výkonné moci Poslanecké sněmovně zachovají. Pokud tak učiní, půjde o tunelování ústavy. Takovou změnu může udělat jen ústavodárce. Nezmění-li se ústavní zařazení státního zastupitelství, je nutné umožnit mechanismy, které umožní politickou odpovědnost vlády za činnost veřejné žaloby.

Obranou proti zneužití moci je nejen zachování čtyřstupňové soustavy, ale i podrobení nejvyššího státního zástupce kontrole. Pokud má být posílena nezávislost státního zastupitelství na Ministerstvu spravedlnosti a nebude změněno ústavní zařazení státního zastupitelství do vládní složky výkonné moci, je nutné posílit i odpovědnost státního zastupitelství jako součásti moci výkonné vůči Parlamentu a to:
1. Nejvyšší státní zástupce by měl být povinen dostavit se na jednání Poslanecké sněmovny nebo jejího Ústavně právního výboru, měl by mít povinnost odpovídat na písemné interpelace.
2. Pokyny státního zástupce v konkrétní věci by měly být písemné, odůvodněné a součástí trestního spisu, aby se s nimi mohla seznámit obhajoba a v následném řízení před soudem i soudce. Určité pokyny by měly být zasílány na vědomí Ústavně právnímu výboru Poslanecké sněmovny, pokud tak stanoví zákon.
3. Státní zastupitelství musí nést právní odpovědnost za své nezákonné jednání, včetně jednání za stát ve věcech náhrady škody.

Zdeněk Koudelka
Odborný článek: Postavení státního zastupitelství, Trestní právo 4/2012, ISSN 1211-2860, s. 14-24.