Že zavede nepřiměřené daně a hloupé regulace na prodej lihu a pak neumí zvládnout kriminalitu, kterou tím vyvolá? Že Policie vzdala boj proti vykradačům aut a bytů, takže nám neposkytuje bezpečnost, kterou jsme si zaplatili v daních, a my musíme investovat do alarmů a bezpečnostních dveří? Že místo postihu nebezpečných pirátů silnic číhá policista na víceméně slušné řidiče, kteří překročí rychlost o pár kilometrů, aniž by někoho ohrozili? Že se stala korupce systémovou součástí státní správy, takže navzdory obrovskému úsilí je prokázán jen její nepatrný zlomek? Že nefunguje výplata sociálních dávek? Že registr vozidel je dlouhodobě v havarijním stavu? Že musíme stát zbytečně ve frontách na výměnu pasů, občanských průkazů či řidičáků? Že máme dálnice nejhorší z Evropy a přitom za ně platíme dvakrát vyšší cenu? Že nefungují soudy, přitom máme dvakrát více vězňů, než třeba Rakousko, a přesto nevidíme ani spravedlnost, ani bezpečnost? …

Kde se stala chyba? Nemáme jasno v tom, jaký stát si přejeme. Jaké má mít pravomoci, jaké jsou jeho úkoly, co má dělat. Za co odpovídá a kde si naopak přejeme omezit zásahy státu a vykázat jej do patřičných mezí. Protože nám chybí koncept státu, děláme někdy opak toho, co bychom dělat měli. Když někde selže špatně vymyšlená regulace, místo abychom ji zrušili, jenom se zvýší tresty a regulace se ještě utuží.

O pojetí státu neprobíhá veřejná diskuse. Možná proto, že není, kdo by s kým diskutoval. Politické strany nejsou schopny nebo ochotny svou představu státu popsat a předložit. Nekompetentní politikové bez zkušeností a politického vzdělání se zaměřují na důsledky, místo aby řešili příčiny. Volič se nemá podle čeho zorientovat a podle čeho volit, takže se rozhoduje podle druhořadých akcentů.

Kdybychom udělali anketu a ptali se našich politiků, ministrů, zákonodárců ale i obyčejných lidí na ulici co je to stát, s největší pravděpodobností bychom dostali zjednodušenou marxistickou odpověď, že stát je organizované násilí*. U žurnalistů bychom nedopadli lépe. Protože nic jiného neznáme, aniž bychom si to přáli, možná nevědomky, budujeme to jediné, co známe: organizované násilí.

Existuje jiný model státu? Například Georg W. F. Hegel popisuje jiný stát: „Stát je skutečnost mravní ideje – mravní duch, jakožto zjevná, sobě samé jasná, substanciální vůle, která se myslí a ví, a to, co ví a pokud to ví, vykonává.“ Pojetí státu, jako mravní ideje, která dokonce vykonává svou vůli, se blíží myšlence T. G. Masaryka, že „Státy vznikají a zanikají těmi ideály, na nichž byly postaveny.“

Svobodní předkládají koncept přívětivého státu – stát, který má přesně vymezené povinnosti, které pak ale musí bezezbytku a dokonale plnit. Je jich méně, než má stávající stát. Zároveň má přívětivý stát zakázáno zasahovat do soukromí člověka, dělat rozhodnutí za něj bez jeho vědomí, zadlužovat jej, omezovat zbytečně jeho svobodu. O pojetí státu vedeme dlouhodobý dialog s partnery ve Švýcarsku, kde oproti západoevropskému pojetí málo fungující demokracie je budován model konkordanční demokracie. Konkordanční demokracie či přívětivý stát mají za cíl společnost, ve které je co nejméně násilí. Znamená to více vnímat názory občanů, než se přijme nějaké rozhodnutí, Znamená to více vysvětlovat, proč se má nějaké rozhodnutí přijmout. Znamená to důsledně usilovat o politický konsensus. Znamená to, že ve společnosti není ‚nesmiřitelný‘ politický či třídní boj. Znamená to více diskutovat o průsečíku společných zájmů. Protože jsou podstatně vyšší morálně-politické nároky na jakékoliv rozhodnutí, ukáže se, že regulace nemohou přibývat rychlostí, kterou nedokáže sledovat ani specialista působící v oboru. Cílem je, aby regulací a omezení bylo méně, aby panoval všeobecný konsensus o tom, že mají platit a také aby bylo jasno, že platné regulace platí také ve skutečnosti.

Kvůli přívětivému státu se nemusí okamžitě měnit Ústava nebo zákony. Změna spočívá v politické filosofii. Mnoho let u nás nevzdělaní kavárenští pseudointelektuálové opakují hloupou větu o tom, že rozlišování politických filosofií je přežitkem, že už je jedno, co je napravo a nalevo, nahoře či dole. Přidává se k tomu zkušenost s Evropským parlamentem, kde se tvrdí, že vznikl nový politický model, ve kterém již není potřeba opozice, protože všichni přece radostně budují společnou evropskou integraci. Do EP můžeme volit jakkoliv, ale výsledek bude vždy stejný. U nás máme svou zkušenost s tím, jak vypadala komunistická politika, kde po desetiletí nebyla opozice. Víme, že kde není opozice, tam vzniká zákonitě totalita.

Opozice – to neznamená být automaticky za všech okolností proti. Opozice znamená, že existuje politický směr, který má jinou politickou filosofii, který předkládá alternativu, který předkládá jiné pojetí. Opozice je filosofická polemika s tím co se děje, je to alternativní interpretace politické reality.

Abych ozřejmil rozdíl na praktickém příkladu, podívejme se, jak odlišně se bude rozhodovat politik, který vyznává blahobyt za jediný politický cíl, kterému vše podřizuje, oproti politikovi, který usiluje o přívětivý stát, který minimalizuje násilí a zachovává svobodu. Kdo pamatuje husákovskou normalizaci z počátku sedmdesátých let, která se pokoušela relativním blahobytem i za cenu násilí umlčet ty, kdo si přáli svobodu, ví o čem je řeč.

Dokonce platí, že politik, který nemá žádnou politickou filosofii, který nesleduje ideje, je mnohem náchylnější ke korupci. Navenek se tváří, že ‚podporuje každý dobrý nápad‘, ve skutečnosti nemá podle čeho rozlišit dobrý a špatný nápad a proto se na něj zaměří úsilí těch, kdo se snaží narušit férové podmínky a obrátit je ve svůj prospěch. Zásadovým a vyhraněným politikům nikdo úplatky ani nenabízí.

Americká spisovatelka a filosofkaAyn Rand napsala: „Bitvu musíme svést na poli filozofie, nikoliv politiky. Politika je jen posledním důsledkem, praktickým vyústěním fundamentálních myšlenek, které v dané kultuře převládají. Nelze ji změnit nebo bojovat proti následkům, aniž bychom napřed bojovali a změnili příčiny.“

Změňme společně Českou republiku v přívětivý stát.

 Jiří Payne